Dění, které odstartovala aféra kolem hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina a následné kampaně #metoo, je jaksi divácky vděčné. Týká se často významných či slavných lidí, jde v ní o skutky nebo situace, s nimiž má nějakou zkušenost prakticky každý, někdy jako postižený, jindy coby pachatel, někdo si třeba vyzkoušel obě ty role. Neprojevuje se v něm ale jenom nějaký mocenský zápas, snaha změnit dlouhou dobu zažité poměry či stereotypy chování. V něčem je ta vlna očišťování zábavního průmyslu, médií a dalších odvětví v anglosaském světě od mužů, kteří se měli v různé míře – od kriminální po triviální až nicotnou – dopustit sexuálního obtěžování, symptomem nějakého širšího procesu, snad až revolučního. A nejde v něm jenom o revoluci v komunikaci mezi muži a ženami, ale také o převratné změny ve vztahu umělce, jeho díla a publika.

Na odhalení, jež přinesla kampaň #metoo, doplatil také velmi populární a kritikou respektovaný komik Louis C.K.: prasklo na něj, že před lety „překvapoval“ kolegyně tím, že v jejich přítomnosti začal masturbovat. Společnost HBO stáhla jeho starší pořady z internetové knihovny, není jasné, jestli bude nový komikův film vůbec uveden v kinech, Louis C.K. je, zdá se, na cestě stát se neosobou. Není v tom ohledu sám. Podobně dopadl třeba i Garrison Keillor, velká osobnost amerického rozhlasu – v jeho případě přitom bylo obvinění daleko vágnější. Spolu s nimi jako kdyby mělo být vyzmizíkováno i jejich dílo. Anglosaská média přivítala i start stránky Rotten Apples, na níž si mohou angažovaní diváci zkontrolovat, jestli se na vzniku toho či onoho filmu nepodílel člověk, který byl obviněn ze sexuálního obtěžování, jestli se tak z toho díla nestalo „shnilé jablko“. A ta jsou určena k vyhození. Jako kdyby – skutečný či domnělý – prohřešek tvůrce kontaminoval nebo znehodnotil i jeho dílo, učinil je bezcenným a nehodným šíření. Není to nová představa, naopak, v debatě o meritu uměleckého díla je dlouhodobě přítomná, v posledních desetiletích ale byla značně upozaděna, považována za doménu lidí tak či onak bigotních. Teď, zdá se, opět sílí, navíc se to děje pod vlajkou společenského pokroku.

Západní společnost přiznávala umělcům, slovy George Orwella, „výsady kněžstva“. Jako zprostředkovatelé jakéhosi třeba sekulárního transcendentna mohli sami alespoň v nějaké míře překračovat pravidla určená prostým smrtelníkům, možná se to od nich dokonce čekalo. Orwell ten termín použil v textu o Salvadoru Dalím, jehož obrazy a stylizované paměti, v nichž malíř s hrdostí popisoval různé dost děsivé historky, označil za perverzní a nekrofilní, choré a morálně vadné. Zároveň mu uznával nějaké umělecké meritum, v tehdejším veřejném vnímání moderního umění identifikoval dvě chybné tendence. Sudičský „kulturní bolševismus“ a tendence neklást na umělce morální nároky, protože to jsou… umělci. „Člověk by měl být schopen udržet v hlavě zároveň dvě fakta, že Dalí je dobrý kreslíř a nechutný člověk. Ta fakta se navzájem nevyvracejí nebo neovlivňují.“ Ještě nedávno se zdálo, že v pohledu na umělce jasně převládá tendence jako nositele té „výsady kněžstva“.

Oceňována byla a jsou díla, která překračují různá tabu, umění se stalo sférou, v níž se jaksi může víc, překračují se hranice – v tvorbě i životě. Orwell v citovaném textu píše o lidech, kteří „mají obavy, aby nevypadali šokovaní“, a tahle obava byla a do značné míry pořád je určující při vnímání různých kontroverzních uměleckých děl. V „lepší společnosti“ se tak nějak ví, že projevem pobouření nad tím či oním se člověk zařadí mezi nepoučené a barbarské masy. Stejně tak se pomíjely i v nějakém ohledu skandální či sporné a dnešním standardům neodpovídající okolnosti života uznávaných tvůrců. O lordovi Byronovi byly důvody domnívat se, že se dopustil incestu. A i tohle se stalo součástí jeho kultu, zbožnění. Sebedestruktivní chování některých rockových hvězd jenom zvyšovalo jejich popularitu. Umělci byli považováni za avantgardu nejenom v tvůrčím smyslu toho slova, byli také jakýmsi předvojem sílící permisivní tendence učinit dříve nepřípustné možným a přijatelným.

Může se zdát, že se ta vlna obrací a že tou avantgardou, nositeli pokroku jsou ti, kdo jsou ochotni ukládat a snášet nejrůznější omezení. Tvůrci už by v budoucnu neměli být ti, kdo také znepokojují, nebo dokonce provokují; součástí jejich poslání se stává nepohoršovat a nezraňovat city především příslušníků těch skupin, jejichž zájmy jsou v současnosti silně vnímány. Přední anglosaská nakladatelství běžně najímají „sensitivity readers“, tedy profesionální čtenáře z řad té či oné menšiny, kteří studují odevzdané rukopisy a mají v nich identifikovat potenciálně problematické pasáže. Kritizovanou se stala tzv. kulturní apropriace, tedy přivlastňování si atributů jiné kultury, než je ta, z níž pochází autor. Může se jí dopustit například spisovatel, který vypráví o hrdinovi jiné rasy a pocházejícím z jiného kulturního prostředí. Podle takových měřítek by neměl existovat třeba rokenrol, hudba většinou bílých kluků, kteří „apropriovali“ a nějak po svém zpracovali černé blues.

Ta vlna čištění zábavního průmyslu od nevhodně se chovajících mužů zapadá do toho o dominanci usilujícího konceptu umění coby činnosti bezúhonných lidí, kteří se tímhle způsobem zasazují o šíření těch správných hodnot. Zvláštní pozornost musí být věnována všemu, co souvisí se sexem (taky nic nového), zatímco prohřešky v jiných oblastech mohou být přehlížené či tolerované, sebemenší selhání v tomhle se odpustit nedá a čas ho nevymaže. Výstižným způsobem tu přicházející změnu ilustrují nejrůznější konfese těch už obviněných či usvědčených, mají mít všechny potřebné náležitosti a zároveň být jaksi autentické, ty dva požadavky jsou přitom v rozporu. Vyniká mezi nimi obsáhlá omluva Evana Stephense Halla, frontmana na americké nezávislé scéně docela respektované skupiny Pinegrove, který byl obviněn ze sexuálního nátlaku (skupina pak zrušila turné). Po obsáhlé pasáži, v níž Hall popisuje svůj vztah k ženě, jež ho obvinila, pokračuje: „Když se zamyslím nad svým chováním k lidem, které jsem poznal díky hudbě, vidím, že jsem se mohl chovat lépe. Flirtoval jsem s fanynkami a několikrát jsem navázal intimní vztah se ženami, které jsem během turné potkal. Došel jsem k závěru, že takové chování nikdy není přijatelné – dokonce ani v případě, kdy iniciativa vyjde od nich. V takových situacích je vždycky ve hře neférová mocenská dynamika a neměl bych to ignorovat. To mě vede k věci, kterou jsem kdysi řekl, a teď toho nesmírně lituji. Řekl jsem, že dokážu vycítit, která žena v publiku by se se mnou ráda vyspala, podle toho, jak se na mě dívá, když hraju. Tenhle můj výrok odhaluje temnou vrstvu mých interakcí s lidmi po našich koncertech. Nikdo, kdo přijde na koncert, si nezaslouží, aby jeho sexuální potenciál byl hodnocený účinkujícím.“ Rocková hvězda mluví o nepřípustnosti spaní s fanynkami včetně těch, které po něm „vyjedou“. Se světem se asi skutečně něco děje, bývaly časy, kdy mladíci zakládali kapely taky proto, aby dělali dojem na fanynky…

Na tom zřejmě končícím automatickém udělování odpustků umělcům (především těm slavným nebo aspoň uznávaným) bylo něco stádního, možná taky snobského. Někdy se charakter či osudy tvůrce stávají logicky i součástí debaty o významu jejich díla. Pokud byly texty Egona Bondyho chápány jako výraz nezávislosti na komunistickém režimu, schopnosti uchovat si v jeho podmínkách svobodnou mysl, má význam v debatách o nich připomínat Bondyho spolupráci s StB. Mezi životem a dílem neexistuje nějaká zeď, určitě ne z hlediska tvůrce, pro nějž dílo a život navzájem splývají a ovlivňují se, v dobrém i zlém.

Příkladem umělce, který špatně žil, a krásně a snad i v hlubším slova smyslu dobře tvořil, je často též italský malíř Caravaggio – žil zběsile a dopustil se i vraždy. Jeho umění třeba nebylo silné navzdory jeho povaze a životu, ale v nějaké míře i díky ní. Silný kontrast tmy a světla na jeho obrazech může být i nějakou neuvědomělou reflexí touhy po světle, již zná nejintimněji ten, kdo žije ve tmě. Mimořádná empatie, kterou projevoval při zachycování výrazu tváře postav na svých obrazech, může nějak souviset s tím, že z vlastní zkušenosti poznal, jaké to je, padnout. Charakter tvůrce nemusí ubírat na významu jeho dílu ne proto, že by umělci byli nějací polobozi povznesení nad zákonitosti života smrtelníků, ale proto, že jsou selhávající, rozporní stejně jako všichni ostatní. A ta selhání a rozpory mohou být podstatnou složkou jejich výtvorů, jakousi jejich živinou.

Claire Berlinská v zásadním textu ke kampani #metoo pro časopis American Interest o vnímání případu komika Louise C.K. píše: „Ve hře je tu neuvěřitelná emocionální omezenost. To si nikdo nevšiml, že ve svých stand-up vystoupeních nepřetržitě mluví o sebevraždě, masturbaci, opovržení sebou, masturbaci, nenávisti k sobě, masturbaci – že nemluví prakticky o ničem jiném? Pokud si usmyslíme zbožňovat komika, jehož tvorba zjevně vychází z hluboce exhibicionistického pudu a hluboké nechuti k sobě samému, jak nás může překvapit odhalení, že to v jeho případě není jenom jako?“ Prosazující se představa správného umění a správného umělce ovšem počítá právě s tím, že všechno zlé, co umění zobrazuje, bude „jenom jako“. A možná taky nabízí perspektivu těm aspirujícím tvůrcům, kteří mají strach z vlastní prostřednosti. Pokud budou hodní a nebudou dráždit ty správné lidi, přizpůsobí se, povede se jim dobře. Při vší zjevné nepřípadnosti srovnání dnešní situace s poměry v časech totalitního režimu: tohle už tu skutečně jednou bylo.