Ve Spojených státech se ujal úřadu nový prezident, čtenáři si nepochybně povšimli. Inaugurace je pokaždé velmi fotogenická událost, tentokrát byl ovšem ten nejvýraznější obraz poněkud nečekaný – nikoli extravagantní róba Lady Gaga, ani ladná gesta mladé básnířky Amandy Gormanové a jásavé barvy jejího outfitu. Masového sdílení se dočkala fotografie osmdesátiletého senátora a neúspěšného prezidentského kandidáta Bernieho Sanderse, starý muž sedí trochu skrčený na židli, oblečen je velmi dědečkovsky a nijak zvlášť slavnostně – palčáky, zapnutá teplá bunda. Pichlavýma očima si měří svět kolem. Z té fotky vznikly tisíce memů, v nichž byla figura sedícího Sanderse přesazována do nových a nových kontextů. A někdy to působilo vskutku zábavně. Kouzlo toho snímku tkví mimo jiné v tom, jak je výmluvný a zároveň nejednoznačný.

Bernie Sanders na něm vypadá jako mrzoutský strýček, který během rodinné oslavy dává okázale najevo, jak moc se nebaví. Nebo člověk, který na inauguraci spadl z Marsu, nebo třeba skutečná osobnost, projevující zaťaté odhodlání nepřizpůsobovat se společenským konvencím – ať už oblečením, nebo projevováním těch správných emocí. A samozřejmě je v jeho zarytém výrazu možné vidět znechucení nad tím, že inaugurovaný je někdo jiný, než být měl – tedy ne Bernie Sanders. Kolega Peňás zase v tom snímku viděl vyjádření stavu člověka v roce 2021 – vyklepaného, zaraženého do židle a úzkostlivě udržujícího společenskou distanci. Sám Sanders tvrdí, že si inauguraci docela užil a zakusil během ní skutečné dojetí.

Možná nejzábavnější reakce na Sandersovu fotku přišla od části pokrokářského dámského publika. V masovém rozšíření memů s Berniem viděly způsob, jak ženám ukrást přelomovou událost v historii jejich zrovnoprávňování. „Uznávám, že memy s Berniem jsou legrační, ale jeho zjevně nabručená nálada v historickém okamžiku pro ženy obecně a barevné ženy zvlášť je velice výmluvná. (...) Myslíte, že by z fotky Hillary, kdyby byla oblečená podobně a podobně se i tvářila, také vznikla spousta roztomilých memů? Ani náhodou. Zatím nejvýznamnější den v dějinách pro ženy, a zvlášť černé ženy, a o kompak všichni mluví? O Berniem Sandersovi.“ Podobné názory v dané bublině nebyly ojedinělé. To je taky docela výmluvné. Jednak je to další příklad toho, jak amerikocentrický „diskurz“ soudobého pokrokářství zvlášť ve Státech je. Proč by mělo být zvolení Kamaly Harrisové viceprezidentkou USA tou nejvýznamnější událostí v historii žen? A navíc představa, že hlavním měřítkem toho, kdo je v daném historickém okamžiku nejdůležitější, je počet memů s jeho fotkou, vystihuje nanejvýš specifickou stupiditu našich on-line časů. Tím symbolem přelomu, k němuž je nutno přistupovat s mimořádnou úctou, se viceprezidentka Harrisová stala narychlo.

Výstižně to ilustruje vskutku podivná – a pro žurnalistické insidery až šokující – aféra kolem článku deníku Washington Post. Na podzim 2019 napsal jeho redaktor Ben Terris reportáž o kampani Kamaly Harrisové v demokratických primárkách. V úvodu popisuje její rozhovor se sestrou Mayou, v němž si Harrisová stěžuje, že dělat kampaň je jako být ve vězení, a pak přehrává vězně prosícího o vodu a trochu mizerného jídla. Nynější viceprezidentka z té scény vychází jako dáma dost nevtipná a taky nesoudná – působí podivně, když někdejší prokurátorka, která měla dost drakonickou pověst, před novinářem paroduje strádajícího vězně. Po zvolení Harrisové deník tu reportáž změnil, původní úvod nahradilo pár odstavců z pera další autorky, píše se v něm o vztahu Kamaly a Mayi Harrisových, je přirovnáván ke spolupráci bratrů Kennedyových. Popis ztrapňující scény nejenom zmizel, na stránkách deníku ani není uvedeno, že text byl ex post (po půldruhém roce) docela zásadně upraven. Až potom, co si toho všimli lidé z časopisu Reason, dal Washington Post věc trochu do pořádku (dostupné jsou teď obě verze textu). I tak se ale jeden může ptát, proč to vůbec dělali, proč se novinářská instituce globálního významu pokoušela vymazat, co kdysi publikovala, a zařídit (neúspěšně), aby po tom nezůstala ani stopa.