V Poslanecké sněmovně se jednalo o odvolání Tomia Okamury z funkce místopředsedy dolní komory parlamentu, navrhovali je lidovci kvůli Okamurovým výrokům o koncentračním táboře v Letech. Mimořádná schůze, jež návrh měla projednat, se ale neuskuteční, poslanci neschválili její program. Stalo se tak z rozhodnutí poslanců SPD, KSČM a ANO. Šéf hnutí ANO Andrej Babiš v době jednání sněmovny pobýval ve společnosti ministra spravedlnosti Roberta Pelikána v Brně, navštívili Muzeum romské kultury.

Byla to hezká ukázka „vybrušování“ pro pokročilé. Postavit se zároveň za Okamuru i za právem uražené Romy. Možnost připojit se jistě ocenil i Robert Pelikán, jehož představa spolupráce domovského hnutí a SPD (nikoliv ale s komunisty) dohání – jak ministr rád zdůrazňuje – k hlubokému smutku, jenž se v posledních týdnech zřejmě stal Pelikánovým koníčkem. A pro Andreje Babiše to byla další z příležitostí dát všechno všem, zamakat na tom. Zmíněný hluboký smutek pak postihl i Tomia Okamuru, o němž se ve sněmovně debatovalo – musí se zdržovat takovými prkotinami, a přitom by tolik chtěl pracovat na tom, aby lidé měli „víc peněz a lepší životy“. Taky se mu chce makat, jistě k tomu dostane příležitost, na Andreje Babiše a jeho podřízené se může spolehnout.

Okamura představuje pro Babiše problém. Šéf ANO ho potřebuje, na SPD se víceméně může spolehnout, zároveň by mu to spojenectví nedělalo v Evropě dobře, pokud by se stalo příliš pevným, viditelným a přiznaným. A Andrej Babiš v Evropě respektovaný být chce. Zároveň – a to je důležitější – mají k sobě Babiš a Okamura jaksi typově blízko. Strany, jimž předsedají, nejsou partaje v tradičním slova smyslu, ale servisní organizace určené k zajišťování potřeb jednoho muže – předsedy. Firma SPD i firma ANO se liší především velikostí, ten Babišův koncern je výrazně větší.

A je asi logické, že pro obě ty strany jsou programové otázky spíš druhotné, odpovědi na ně se mohou měnit podle situace či nálady. Andrej Babiš i Tomio Okamura by asi nejradši dokázali najednou zastávat úplně všechny názory, kdyby to šlo. Nejde, ale snaží se, to se musí uznat.

Oba ty „fenomény“ také nahoru vyneslo naštvání, jež lídři ANO a SPD dokážou pro svoje voliče přesvědčivě vyjadřovat. Každý po svém jsou hlasem ukřivděnosti a nedůvěry – k lidem, ke světu. Oba usilují o moc především pro moc samu, jsou jí fascinováni v míře enormní i pro svět politiky a jsou na cestě k ní schopni odhodit zábrany. Po vítězství ANO ve volbách víckrát zaznělo, že demokratické strany by se v zájmu země měly s Andrejem Babišem spojit, nehnat ho do náruče extremistů. Takové výzvy mohou znít velmi prakticky nebo třeba až ušlechtile. Opomíjejí ale jednu zásadní věc – ti lidé, Andrej Babiš, Tomio Okamura a samozřejmě i komunisté – k sobě prostě patří.