Křesťanský svět slaví Velikonoce, okamžik vzkříšení Ježíše Krista. O kus dál, v Egyptě, se odehrála jiná ceremonie – slavnostní převoz dvaadvaceti mumií staroegyptských králů a královen do nového muzea.

Starý Egypt byl hluboce duchovní civilizace, i když myšlenkově extrémně vzdálená od dnes místně převažujícího islámu. Komplikovaný panteon bohů bděl nad smrtelnými bytostmi a prostředníkem mezi oběma světy byl vládce, faraon. Nejvýznamnějším okamžikem lidského života byla smrt, po které byla duše zemřelého souzena a vážena bohy v podsvětí. Kult smrti byl tak silný, že nám po něm dodnes zbyly pyramidy, největší hroby světa. V jejich stínu si i moderní Egypťan uvědomuje, že jeho země je neskutečně stará a před příchodem vojsk prorokových byla něčím zcela jiným než dnes.

Obřad převozu dávno zesnulých faraonů byl mimořádně spektakulární. Připravit toto divadlo muselo trvat měsíce a výsledek oběhl celý internet coby virální fenomén. Arabský digitální svět se rozzářil nadšením a pozitivními komentáři. Není divu, vždyť šlo o velkou výjimku; v posledních letech bylo spíš pravidlem, že z Blízkého východu se virálně šířily záběry různých ukrutností. Kéž by toto video znamenalo nový začátek, a to i přesto, že v něm vlastně také hrají hlavní roli mrtví lidé. Ale jejich smrt už přebolela a zbyla po nich jen vzpomínka na slávu oněch dob, kdy Egypt hrál v antické civilizaci přední roli.

Současný Egypt nepochybně nějakou tu vzpruhu potřebuje. Počet obyvatel dosáhl rekordního čísla sto milionů a dávní faraoni by jistě uznale pokývali hlavou, jak velká armáda by se z takového početného lidu dala postavit. Jenomže dnes není v okolí Egypta co dobývat; buď by to bylo příliš nebezpečné (Izrael), nebo o ta území nikdo soudný nestojí (Libye, Súdán). A tak je zástup zuřivých mladých mužů nebezpečný spíše vlastním vládcům než nepříteli. Nakonec i s tím měli za starého Egypta svoje zkušenosti, kolapsů zažila říše na Nilu za svoji existenci hned několik.

Egypt, kterému vládne vojenská junta pod vedením generála Sísího, musí dát svým obyvatelům hned dvě věci: dost velké ekonomické zajištění k tomu, aby se nebouřili, a sekulární identitu, která dokáže konkurovat vizi salafistických kazatelů o jednom kalifátu, sjednocujícím všechny věřící. Právě se salafismem mají v Egyptě značný problém. Současná junta poslala řadu radikálů na popraviště, ale šibenice je příliš hrubá léčba proti konkurenčním ideologiím, než aby zabrala plošně. Jediným skutečně funkčním lékem je nabídnout nespokojeným masám lepší alternativu, než jsou mámivé iluze náboženského státu.

Nám, o kus dál na sever, se mohou zdát egyptské starosti vzdálené, ale nejsou. Podíváme-li se na důsledky nedávné destabilizace Libye – vznik džihádistických hnízd a migrační cesty do Evropy –, v případě Egypta by byly o řád větší. Pouhá představa několika desítek milionů lidí utíkajících z rozválčeného Egypta někam do vysněného Německa stačí k tomu, aby člověku běhal mráz po zádech. I proto si Evropa zatím generála Sísího předchází, jakkoliv je všeobecně známo, že má na rukou krev. Ještě není úplně zapomenuto, že poslední perský šach, sekulární vládce Rezá Pahlaví, padl právě proto, že po něm Západ příliš požadoval respektování lidských práv. A nikdo soudný nechce vidět v Káhiře u moci nějakého egyptského Chomejního.

Vlastně je to situace podobná vztahům s Čínou, ale zcela jinak motivovaná. K prohřeškům Číny mlčíme, protože jde o peníze. K prohřeškům Sísího mlčíme, protože máme strach z toho, kdo by nastoupil po něm.

Zatím aspoň staří králové po své triumfální jízdě našli spočinutí v novém muzeu. Možná by stálo za to zajet se na ně podívat, jak leží v majestátních sálech vyzdobených symboly svých říší. Na rozdíl od Sísího už dávno nejsou kontroverzní. I kdyby jejich vláda byla krvavá či nespravedlivá, uplynulo od ní sto generací a na zemi nezbývá nikdo, kdo by vůči nim mohl cítit oprávněnou hořkost.