Lidské tělo bývá v umění použito jako symbol, vzpomínka, jako krajina, spojení duše a hmoty, bývá výrazem čistoty i emocí všeho druhu a odpradávna funguje jako záznam krásy, provokace a erotiky. Nahota či její náznaky nás provázejí v umění od úplných začátků lidské tvorby, ať už si vybavíme pravěké venuše, antické karyatidy a sošné atlety, nebo explicitní fresky na stěnách v egyptských či pompejských lázních. Díky tomu můžeme opakovaně pozorovat neustálý koloběh přirozené otevřenosti a upřímnosti v zobrazování mužských či ženských těl v kontrastu s puritánskými epochami temna, pokryteckého maskování a silnými, například nábožensky orientovanými a moralizujícími vlivy ve společnosti, kterou církve a novodobé spolky zachraňují před úpadkem.

Při pohledu do současnosti, která donedávna oplývala výraznou explicitou a snadnou dostupností tělesnosti a erotiky na každém rohu, se začínáme, i když pozvolna, ale téměř hmatatelně, svazovat v projevu, frekvenci i místech, kde na nahotu můžeme narazit. Sociální sítě striktně kontrolují pohlavní znaky na fotografiích a videích a potlačují nejeden umělecký projev, jindy téměř militantní skupiny hájící feministická práva a postavení ženy ve společnosti zas určují novodobá pravidla, to jsou jen příklady z mnoha. Proto je uvolňujícím zjištěním, že svět většiny českých uměleckých institucí v tomto duchu zůstává chráněný svým liberálním postojem a důležitostí svobody projevu zvlášť v době, kdy je vyjádření sexuální odlišnosti tak silné téma.

Momentálně totiž můžeme navštívit hned dvě výstavy, které doporučujeme zhlédnout v návaznosti po sobě: uchopíme tak téma lidské nahoty nehledě na druh pohlaví či dobu vzniku díla. V Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích připravili soubornou výstavu Nazí. Přirozeně, na níž máme možnost srovnat vývoj aktu z převážně mužské perspektivy. V hlavní roli s ženským objektem od konce 19. století do současnosti se tu potkávají klasici v malbě olejem, kresbou tužkou či pastelem (Václav Brožík, Gustav Klimt, Jan Preisler, Václav Špála, Antonín Hudeček, Emil Filla, Otakar Mrkvička, Josef Čapek, Karel Špillar) s mramorem Bohumila Kafky či tiskem z perforovaného plechu Aleny Kučerové, dále jsou zastoupeni Bedřich Dlouhý, Jiří Načeradský spolu se současníky, například Vojtěchem Horálkem, Tomášem Němcem a Pavlem Šmídem. Poslední jmenovaní autoři se prolínají i s výstavou, která je do konce září v necelé tři hodiny jízdy vzdálené Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou. Tamější monumentální instalace děl kombinující obrazy s fotografiemi, sochami či videem se zaměřuje na postavu muže v mnoha rovinách jejího zobrazení s ohledem převážně na současné středoevropské moderní umění. Obě výstavy splňují nároky náročného diváka i mírně poučeného laika a lákají k výletu mimo běžná centra velkoměst.