Před Muzeem města Ústí nad Labem stojí venkovní výstava náhrobních kamenů ze zaniklého německého hřbitova v Zubrnicích. Na fotografiích jsou vidět fragmenty staré dobré funerální kamenické práce, obelisky z žuly či jiného ušlechtilého materiálu, na nich desky s nápisy vyvedenými kaligrafickým písmem, jak to ještě před sto lety bylo pravidlem.

Výstava má, jak kurátoři z muzea říkají, upozornit na „problematiku opuštěných německých hrobů“. To je nepochybně dobrý záměr – ne každému se bude tak jevit –, ale co to vlastně říká? Je to podobné, jako by se řeklo, že výstava chce upozornit na „problematiku zaniklé Atlantidy“. Co je to totiž vlastně za „problematiku“?

Často po nich zůstaly hřbitovy, které se většinou bourají jako poslední. V tom je nejspíš nějaký kulturní atavismus, nějaká kulturní zábrana, která i člověku jinak bez zábran brání zničit hřbitovy, vykopat hroby, rozmetat kosti. Pečovat o ně však už nové obyvatelstvo nebude. Nemá k nim žádnou emoční vazbu, zpočátku spíš vazbu zápornou. Když se náhrobky zřítí, už tam není nikdo, kdo by je postavil. Možná sem tam nějaký dobrovolník a idealista, ale pečovat o cizí hroby nikdo věčně nebude. Když zmizelo obyvatelstvo, mizí i hroby. Ano, ty hroby jsou často krásné, patří ke kulturním hodnotám, ale to cítí jen sentimentálně založení lidé a těch právě v těchto končinách není tak mnoho.

Jsem častý návštěvník takových hřbitovů. Nemusí jít jen o zaniklé hřbitovy, ale o hřbitovy v bývalých městech s německou většinou. Ty jsou obvykle rozděleny na dvě části. V té starší jsou pochováni němečtí obyvatelé do konce války. Po roce 1945 nastane zlom a od roku 1950 naprosto dominují hroby se jmény českými, ale i slovenskými, maďarskými, stále častěji romskými. Radikálně se proměnila i estetika a styl těch hrobů. Často monumentální, až procovské hrobky německých rodin, různých těch průmyslníků, právníků, lékařů, nahradily skromné hrobečky lidí, kteří byli do pohraničí sebráni ze všech možných koutů, často těch nejubožejších. Tak se to prostě stalo, historie tak rozhodla.

V posledních letech si všímám zvláštního jevu, který je vlastně dovršením odsunu. Do těch nejkrásnějších hrobek se stěhují noví nájemníci. Kaligrafické nápisy na žule jsou překryty lepicí páskou nebo nějakým jiným způsobem a místo Familie Klein, Uhl, Mayer etc. se objevuje nápis Rodina Čonkova, Horváthova, Farkašova… A k tomu portréty těch lidí s prostými tvářemi, kteří sem byli přeneseni z východního Slovenska, z Banátu, z romských osad a chýší.

Pompézní chlad pyšných teutonských hrobek je oživen soškami andílků, Panenek Marií, ale také psíčků a kočiček, jak to mají rádi. Noví nájemníci prostě přišli a nastěhovali se do hrobů, které sice nebyly prázdné, ale nikdo k těm dávno mrtvým nechodil. Asi se jich neptali – a ani nevěděli jak. Ti mrtví asi neprotestovali, možná jen pokrčili rameny a řekli si: no tak co, aspoň sem za námi bude někdo chodit. Že to budou právě Romové (to slovo jsme neznali, ani je jsme moc neznali), to jsme si nedovedli představit ani v nejbujnějších snech, ale kdo co tuší, co přinese budoucnost. Ani my mrtví to netušíme. Tak snad se s těmi novými snesem. Obwohl dann…

Ačkoli tedy…