Minulý týden byl diplomaticky výrazně česko-polský. Nejdřív ve středu navštívil prezident Andrzej Duda svého českého kolegu Miloše Zemana na Pražském hradě. Jen dva dny poté zamířil premiér Petr Fiala do Varšavy za polským premiérem Mateuszem Morawieckým. Ty návštěvy měly symbolický význam i velmi věcný a konkrétní obsah. Polsko se v těžké době energetické krize a ruské agrese na Ukrajině stalo lídrem Evropské unie a zároveň naším klíčovým spojencem v prosazování zájmů a představ o tom, jak by měla Unie v krizových časech manévrovat.

Ta klíčová témata dnešní doby jsou dvě a přímo vycházejí z toho, co se aktuálně odehrává v Evropě, kterou sužuje energetická krize, jí vyvolaná vysoká inflace a válka na Ukrajině. Jestli se o 70. letech minulého století, kdy prudce vyletěla cena ropy, mluví jako o ropném šoku, teď žijeme v éře energetických šoků. Nezpůsobila je invaze Ruska na Ukrajinu. Ta byla jen poslední ranou do energetické krize, která už v té chvíli Evropu sužovala a tlačila ceny vzhůru. Příčin je několik. Energetická regulace Green New Dealu a postupný odchod od fosilních paliv, kdy zároveň nebylo příliš atraktivní investovat do nových elektráren kvůli neustále se měnícím regulačním pravidlům, jako je taxonomie, zelené kádrování zdrojů na špinavé a čisté. Staré, špinavé elektrárny se mezitím odstavovaly. Rostly soláry a větrníky, ale už nerostla záloha, která bude vyrábět, když nesvítí a nefouká. Do toho začal prudce zdražovat plyn, který se dostal do taxonomie jako „dočasně zelený“ zdroj s nízkými emisemi. Vše vyhrotilo Putinovo agresivní tažení na Ukrajinu. Výsledkem jsou rekordně drahé energie a strategická potřeba zajistit si plyn z jiných zdrojů než ruských.

Elektrické šoky

Všechny vlády v Evropě řeší, co s tím. Ceny energií budou prudce snižovat konkurenceschopnost Evropy vůči Spojeným státům, kde jsou energie výrazně levnější. My patříme mezi země, které v minulých letech, za vlád, v nichž seděl Andrej Babiš, trestuhodně zanedbaly jak budoucnost energetiky, tak energetickou bezpečnost. Nemáme jasno v tom, z čeho budeme vyrábět elektřinu ve chvíli, kdy nás evropská regulace přinutí vypnout uhelné elektrárny. Ty aktuálně tvoří 37 procent v Česku vyrobené elektřiny. Dalších 36 procent obstará jádro, 8 procent plyn a zbytek obnovitelné zdroje. Zároveň patříme k zemím, které jsou nejvíc z celé Evropské unie závislé na ruském plynu. Podle posledních dat je to přes 80 procent naší spotřeby. Nemáme žádné dlouhodobé kontrakty s dodavateli z jiných zemí. Jestli je někdo na dobu energetické krize v Evropě opravdu špatně připraven, jsme to my. Andrej Babiš na summitu v Bruselu 16. prosince 2019 bez řečí odsouhlasil Green New Deal a nevyužil práva veta. Přitom musel chápat, že u nás není vidět cesta, jak se do této regulace vejít a neohrozit si přitom konomiku. Vláda Petra Fialy zdědila opravdu prekérní odkaz.

Jádro, uhlí, americký plyn

Teď rychle musí řešit, co dělat. K tomu potřebujeme silné spojence. Země, které s námi mají stejné nebo podobné zájmy a ideálně jsou na evropské scéně silnými hráči, schopnými ty zájmy prosadit. Klíčoví spojenci pro energetiku jsou aktuálně dva. Polsko a Francie. Shodou okolností jsou to zároveň země s nejsilnějšími armádami v Evropě, takže obě budou mít klíčové slovo i v bezpečnostních otázkách. Bez Poláků a Francouzů svoje zájmy v příštích měsících neprosadíme.

Právě s Polskem nás toho ale aktuálně spojuje i v energetice ještě víc než s Francouzi. Společné zájmy s Paříží už úspěšně zafungovaly začátkem roku, kdy se podařilo prosadit zařazení jaderné energie mezi bezemisní, zelené zdroje v taxonomii. Tím pádem se budou financovat a pojišťovat za stejně výhodných podmínek jako obnovitelné zdroje. Pro příští roky je jádro zelené. Paříž své jaderné renesanci, kdy se chystá stavět šest nových bloků, říká zelená renesance. V té atomové koalici, která měla pohodlnou většinu, byli i Poláci. Ti ještě žádnou jadernou elektrárnu nemají, avšak mají ambici ji postavit. Ostře proti tehdy byli Němci a Rakušané, kteří jádro odmítají. Prohráli. Ale na vyvážení se jim dočasně mezi zelené zdroje zařadil i plyn. Byť na rozdíl od jádra není bezemisní.

Po ruské agresi na Ukrajině je ale zřejmé, že plyn je politicky mimořádně nebezpečným zdrojem. Rusko ho proti Evropě používá jako zbraň. A sehnat rychle dodavatele z jiných zemí nebude rychlé ani snadné. Je vysoce pravděpodobné, že uhelné elektrárny pojedou déle, než se původně čekalo. Jenže výrobu z nich výrazně prodražují emisní povolenky. Ty si uhelné elektrárny na rozdíl od těch jaderných musejí kupovat. Ceny povolenek prudce rostou. Za poslední dva roky vystoupala cena z 16 eur v dubnu 2020 na současných 83 eur.

Většina zemí Evropské unie zatím není ochotna na systému povolenek nic měnit. Velkou část zemí to totiž nepálí. Z uhlí vyrábějí minimum elektřiny, nebo dokonce žádnou. To je případ Skandinávců nebo Francouzů. V Paříži tedy na rozdíl od jádra spojence nenajdeme. Nespojují nás zájmy. Víc elektřiny než my vyrábějí z uhlí Němci. Loni to dotáhli na rekordních 44 procent své výroby. To bylo prudké zvýšení proti předchozímu roku, kdy to bylo jen 31 procent. Vysvětlení je jednoduché. Loni méně foukalo a z něčeho bylo potřeba v té době energii vyrobit. Německo ještě nebylo plynofikované tak, jak si představovalo. Proto mu nezbylo nic jiného než uhlí.

Právě Němci ale povolenkami výrobu elektřiny z uhlí zdražovat chtějí. Přestože oni sami jsou aktuálně zemí, které to výrazně zdražuje elektřinu. Berou to jako daň za bezuhlíkovou ekonomiku a jsou s ní smířeni. Zemí, která je vůbec nejvíce závislá na uhelných elektrárnách, je Polsko. Na výrobě elektřiny se tam uhlí podílí 81 procenty. Jestli povolenky a jejich prudké zdražování někoho opravdu bolí, je to Varšava. Jen v paktu s ní se dá vůbec začít jednat o tom, jak jejich systém změnit. Třeba na mnohem vyzpytatelnější uhlíkovou daň.

Aktuálně jsou pro nás ale Poláci klíčový partner v mnohem urgentnější věci. V zajištění dodávek plynu, abychom už v nejbližších letech nebyli tak bezmocně závislí na Rusku jako teď. Polsko na rozdíl od nás na energetické bezpečnosti v posledních letech opravdu usilovně pracovalo. Postavilo si terminál na příjem zkapalněného plynu LNG ve Svinoústí. Pro něj dohodlo dlouhodobé kontrakty se Spojenými státy a Katarem. Plyn, který si odtud Polsko nasmlouvalo, je o 20 až 30 procent levnější, než byl tehdy, kdy se v roce 2019 kontrakty podepisovaly, ruský plyn. Zároveň Varšava ještě finišuje výstavbu plynovodu z Norska. Po jeho dokončení se plánuje plně odstřihnout od ruského plynu.

Má to, s čím my jsme ani nezačali. Spojené státy ohlásily, že jsou připraveny do Evropy dodávat výrazně víc zkapalněného plynu. I pro ně to ale znamená investice. Do nových LNG terminálů a těžebních zařízení. Na to, aby se do nich pustili, potřebují mít Američané garantovaný dlouhodobý odběr. Jistotu, že se jim investice vrátí. Proto budou do Evropy dodávat těm, kdo s nimi uzavřou dlouhodobé kontrakty jako Poláci.

Právě to je strategie, o níž vyrazil do Varšavy vyjednávat Petr Fiala. Vláda má zájem koupit si podíl v polském terminálu na LNG. Buď v tom stávajícím, nebo v novém, který by Poláci s naší finanční účastí stavěli. Tím bychom si začali zajišťovat energetickou bezpečnost podobným stylem, jako to už před lety udělali oni. Když budeme mít jasnou kapacitu v terminálu a plynovodu od něj směrem k nám, nic nám nebrání podepsat s Amerikou, Katarem nebo kýmkoli jiným podobné kontrakty, jako má Polsko.

Sousedé s vynucenými účty v Gazprombance

Terminály LNG mají i další země. Od Nizozemska po Itálii. Právě tandem s Polskem, které se aktuálně dostává do role hlavního amerického partnera v Evropě, ale může být v této chvíli výhodný. Petr Fiala už ohlásil, že se v příštích dnech chystá i na návštěvu Berlína. I tam chce jednat o případném podílu v LNG terminálech. Němci je zatím nemají, teprve je chtějí začít stavět. Němci ale patří k těm čtyřem zemím, které přistoupily na vydírání Vladimira Putina a otevřely si rublový účet v Gazprombance. Spolu s nimi i Rakušané, Maďaři a podle dostupných informací také Slováci.

Z toho je zřejmé, že pokud jde o energetiku a bezpečnost, doba se mění a s ní i naši přirození spojenci s podobnými zájmy. S výjimkou Polska nejsme s nejbližšími sousedy aktuálně sladěni tak, aby nás to s nimi táhlo do koalice. V energetice je jasná osa Varšava–Paříž. V bezpečnosti nás spojují zájmy také se Skandinávci. Přicházejí měsíce překreslování map zájmů a spojenectví v Evropě.