Poděbrady mají neobvyklý primát. Klidné starobylé město s hradem, kde se narodil král Jiří, s lázněmi a množstvím kulturních atrakcí je místem, kde se dobře bydlí, musí usoudit každý náhodný návštěvník. Přesto hlásilo v uplynulém volebním období nejmenší nárůst obyvatel ze všech větších obcí, které leží do padesáti kilometrů od pražského centra. Příliv obyvatel zvětšil osídlení ve správním obvodu Říčan, Černošic, Brandýsa a Lysé nad Labem o desetinu, v dalších regionech včetně okolí Neratovic a Dobříše o 3–6 procent, jediné Poděbrady měly přírůstek obyvatel o méně než procento. I když Poděbrady spojuje s Prahou dálnice, stejně prosperita měřená počtem těch, kdo ve městě chtějí bydlet, nedosahuje obcí typu Čáslavi nebo Hořovic, které jsou od hlavního města ještě dál.

Vysvětlení nabízí jedna poděbradská zvláštnost. Město vyrostlo mezi řekou Labe a železnicí v koridoru, který není ani kilometr široký. A za dráhou už začíná jiný svět, nedohledné zemědělské lány, které většinou obhospodařuje jediný podnik, Agrofert premiéra Andreje Babiše. Šest dceřiných firem má v pronájmu polnosti, které od Poděbrad sahají na severozápad až k Nymburku a Křinci, na východ k Novému Bydžovu a na jih ke Kolínu. Koncern kontroluje většinu nebo významnou část katastru čtyřiceti obcí širšího okolí Poděbrad, které lze označit za největší feudální državu slovenského oligarchy. Agrofert sdružuje polnosti do kompaktních celků i v jiných regionech, například na východ od Žatce, v okolí Hustopečí nebo Jevišovic na jižní Moravě, menší enklávy se najdou u Uhlířských Janovic, Strakonic a jinde. S Poděbradskem se však dá srovnávat jenom území dvaceti obcí na Kyjovsku.

Panství na východ od Prahy je dokladem, jak hospodaření velkostatku ovlivňuje region, ve kterém je ekonomickým lídrem. Na první pohled zemědělský gigant nikomu neprospívá. Využívá místní půdu, při požadavku jednoho pracovníka rostlinné výroby na 100 hektarů polí však mnoho míst nenabízí. Pokud navíc pšenici či řepku posílá ke zpracování jinam, vytváří při pohledu zvenčí nedostupnou poušť, na které se nedá stavět ani podnikat a která se může pouze obejít.

„Nevysvětloval bych to jenom hospodařením Agrofertu,“ hodnotí zpomalený rozvoj Poděbrad podnikatel v realitách Jiří Pácal. Je pravda, že vinou omezeného prostoru jsou v Poděbradech vysoké ceny pozemků. I kdyby však byly nižší, tak nemůže místní nabídka konkurovat bytům, které v nedalekých Ovčárech postavila kolínská automobilka TPCA pro své dělníky a které teď prodává na volném trhu. Pácal připomíná, že v okolí nevyšlo několik developerských projektů, zhoršilo se spojení s Prahou, protože dálnice prochází už několikátý rok rekonstrukcí a navíc ji zaplavily kamiony z Polska. Také není možné vinit pouze Babiše, protože stejně se chovají jiní boháči. Místní se pozastavují nad tím, že Agrofertu patří pozemky slavníkovského hradiště v Libici nad Cidlinou, ovšem nikdo není nadšen ani tím, že oboru na vrchu Oškobrh, jedinečnou přírodní oázu uprostřed lánů, může využívat jen její majitel Tomáš Chrenek, a ostatní občané za plot nesmějí.        

Úspěchy v Olomouci, potíže v Brně

Radnice mají dohlížet, aby se občanům žilo příjemně a měli k dispozici pokud možno všechny služby včetně nabídky zaměstnání. Proto je možné před volbami měřit úspěšnost starostů tím, jak se v období 2014–2018 jejich obec zvětšila. Poděbrady jsou příkladem, že významnější roli hraje často něco jiného než šikovnost místních politiků. Klíčová je blízkost metropole s lepší nabídkou služeb i práce, dopravní spojení, aktivity místních firem. Velké podniky často rozvoji regionu prospívají, jak je vidět na rozvoji Mladoboleslavska, Rychnovska nebo Frýdecko-Místecka, kam láká obyvatele infrastruktura vybudovaná v okolí velkých automobilek; Poděbradsko naopak ukazuje, jak se může čas zastavit udržováním modelu socialistického velkostatku. Ještě drsnější dopad může mít zastaralý nebo upadající průmysl. Z hornického kraje v okolí Havířova a Karviné utekla za čtyři roky dvacetina obyvatel, z Přerova s dominantní chemičkou Precheza zmizel každý padesátý.

Práce, služby, doprava a životní prostředí jsou parametry, podle kterých se postupně mění obraz celé republiky. Česko není jednotnou plochou, funguje jako síť komunikací, které spojují třináct krajských měst, ohnisek prosperity. Prakticky veškeré přírůstky obyvatelstva vysvětlí růst metropolí a přilehlých regionů. Existuje k tomu srozumitelný důvod, protože krajská sídla zajišťují služby širokému okolí a k tomu potřebují tolik pracovníků, že se ani do hranic města nevejdou. Tomu, kdo chce srovnávat kvalitu práce na radnicích před říjnovými komunálními volbami, se nabízí právě třináct velkých magistrátů. Týdeník Echo srovnal přírůstky obyvatel, dostupnost bydlení a bezpečnost dopravy v krajských městech a odhalil v práci magistrátů značné rozdíly (viz tabulku).

Nejlepší výkony prokazuje radnice v Olomouci. Přibylo dost obyvatel, aby se hanácká metropole dostala do šestičlenné rodiny stotisícových měst, počet dopravních nehod se snížil a ceny bytů zaznamenaly za poslední tři roky pomalejší růst o 28 procent. Následují Karlovy Vary, kde radním pomáhá, že řídí nejmenší krajské město. Vzhledem ke své odlehlosti jsou vedle Ostravy jedinou výjimkou, kde počet obyvatel klesá, v bilanci to však dohánějí nízkou cenou bytů a nejmenším rizikem nehod. Mezi nejlepší patří ještě východočeské dvojměstí Hradce Králové a Pardubic. Jejich regionu očividně svědčí dvě centra řízení.

V průměru se drží Praha, Zlín, Jihlava a Liberec. Hlavnímu městu prospělo snížení dopravních nehod, za které ovšem může současné vedení poděkovat předchůdcům, kteří postavili klíčový obchvat, známý tunel Blanka. Doprava se zlepšila ve Zlíně a Jihlavě, kde se také daří udržet pod kontrolou ceny bytů. Překvapil slabší výsledek dříve vzorného Liberce. Nadále patří k městům, kde nejvíc přibývá obyvatel, nápadně se však zhoršila kvalita dopravy.

Do skupiny neúspěšných se vedle metropolí s dlouhodobými sociálními problémy, tedy Ústí a Ostravy, zařadily Brno, Plzeň a České Budějovice, které se drží vysoko v žebříčku dopravních nehod a kde navíc rychle zdražují byty. Mají společnou bolest, která vynikne ve srovnání s Prahou. Také pražskou dopravu zatěžují satelity, ve kterých žije přes 600 tisíc obyvatel. Tvoří třetinu obyvatel aglomerace a potřebují se nějak dostat do města, kde pracují a nakupují. Brno je na tom hůř. S necelými čtyřmi sty tisíci obyvateli má v nejbližším okolí satelity, kde žije 300 tisíc obyvatel, přitom jejich cestování do centra neusnadní jako v Praze výkonná příměstská železnice. Slabá nabídka bytů je vyhání na periferii ještě důrazněji než v hlavním městě. Do stejně slepé uličky se dostaly metropole západních a jižních Čech. Nic však není magistrátům vzdálenější než představa, že město musí řídit s ohledem na dvojnásobek obyvatel, než žije v jeho administrativních hranicích.

Bilance velkých měst ukazuje, že se nevyplácí zvolit za primátory kandidáty ANO. Dnes sedí pět Babišových lidí v čele radnic krajských měst. České Budějovice, Ostrava a Brno patří v bilanci Týdeníku Echo ke čtyřem nejhorším, o něco lépe je na tom Praha, jejíž reprezentace těží z minulosti. Mezi úspěšnými jsou jenom Pardubice, kde skutečně ANO nabídlo odborníka, totiž dosavadního tajemníka městského úřadu. Ještě hůř dopadla města, kde primátor za ANO nastoupil, pak se však hnutí rozpadlo. To se týká nepříliš úspěšného Liberce a posledního Ústí. Mezi čtyři nejlepší metropole patří všechny tři, které v radě nemají jediného Babišova člověka.   

Prakticky nemožné je zvenku hodnotit kvalitu malých radnic, které nemohou vývoj příliš ovlivnit. Útěk z malých obcí v pohraničí, „kde jsou lvi“, mohou vlastními silami jen brzdit. Pro mnohé je pověstným hřebíčkem do rakve postupná likvidace městských nemocnic, jak by mohli vyprávět v Orlové, Králíkách, Rýmařově, Broumově, Kraslicích, Tanvaldu, Dačicích, Vítkově a v poslední době mnoha dalších. Starostové mohou osvědčit schopnosti, když jejich město leží na komunikaci spojující velká města. Výjimečně mohou příliv obyvatel zaznamenat města na okresní i nižší úrovni, v první řadě Písek, Tachov nebo Přelouč. Pozoruhodný vzestup populace hornické Bíliny je spíše syndromem potíží, konkrétně organizovaného přesunu nejchudších obyvatel z jiných regionů do místních bytovek.    

Města jako součást koncernu

Územní expanze Agrofertu může sloužit jako odstrašující příklad, jak se nemá země spravovat, to z pohledu na komunální sféru v letech 2014–2018 vyplývá jednoznačně. Je pravda, že svou moc upevňuje přednostně v regionech, které leží stranou hlavních komunikačních sítí, přesto nejsou na úplné periferii. Tyto kraje mají šanci se zlepšit po vzoru Litomyšle nebo Jičína, jejich potenciál ovšem neslouží rozvoji, ale vyšším ziskům koncernu. Ukazuje to příklad kdysi bohatého Poděbradska, které zaostává za okolím. Stejně klopýtají v rámci jižní Moravy oblasti Kyjova a Jevišovic.

Změna k lepšímu se odsouvá právě tím, že Agrofert kromě zemědělství a průmyslu expanduje také v místní politice. V minulých letech se ukázalo, že kandidáti jeho politické divize ANO nemají dost schopností, aby řešili složitější problémy, a proti projevům městské krize jsou bezradní. Varováním jsou výkony ANO v regionech s ekonomickou převahou Agrofertu. Jeho pět velkých chemiček sídlí ve městech, kde  ANO před čtyřmi lety vyhrálo volby, získalo většinu v radě a dosadilo starosty. Pardubice jsou pozitivní výjimkou, v Lovosicích počet obyvatel stagnuje, i když jsou po dálnici na dosah Prahy, v Přerově, Valašském Meziříčí a Napajedlech obyvatel ubývá. Teď bude záležet na místních, jestli už rezignovali, anebo se ve volbách pokusí neblahý trend změnit.