Na virtuální frontě víceméně klid, počasí skoro jasné, ve vyšších polohách možnost „bizáru“. Pozoruhodný výkon na tom poli předvedly dvě nejmenované veličiny zdejšího mediálního života. Obě na své facebookové stránce vydaly oficiální prohlášení, oznámily v něm, že vztah mezi nimi dosáhl úrovně blokace. Obě strany čerstvě nastavší studené války to oznámily s kombinací úlevy a pobouření. Důvodem byl zřejmě velice dramatický spor, který vygradoval (z jedné strany) v sérii značně nevynalézavých urážek. Není se ovšem co divit, šlo v něm přece o... fanfára... jaterní glykogen!!! To pak člověk nezná bratra, jasná věc. Začalo to otázkou, jestli jsou transženy nějak zvýhodněny při sportovním soupeření s cis ženami, nastala plynulá eskalace, u glykogenu to bouchlo, až se z toho Facebook otřásal ještě pár dní. Účastníci střetu pak konflikt vysvětlovali každý svému publiku, došlo přitom na další pádné výrazy, jeden například dal světu na vědomí, že o druhém bude nadále psát pouze jako o MČB, přičemž M znamená malý, Č snad nemusím vysvětlovat a B je první hláska soupeřova příjmení. Na komentáře, že tohle je už trochu infantilní, odpovídal, že není, protože ten druhý si začal a on v debatě odkazoval na vědecké studie. Celkově okouzlující. 

Díky tomuto povedenému příkladu poněkud krajního „dyškurzu“ ovšem mohl být svět seznámen s jedním skutečným klenotem. Fotkou nějaké inzertní nástěnky, kam nějaký chovatel pověsil inzerát na prodej papouška, pro případné zájemce tam nechal telefonní číslo a doplňující informaci: „Ptáka ukazuji po devatenácté hodině.“ Píšu tyto řádky v šest večer a nervózně poklepávám nohou. 

Skončil seriál Most!, vidělo ho hodně lidí, udělalo si na něj názor a neváhalo ho použít. Taky jeden mám, nechám si ho ale pro sebe, natolik zajímavý není, svět se bez něj klidně obejde. Most! byl z více stran kritizován z ideologického hlediska, pro někoho nebyl dost korektní, pro jiné korektní až příliš. Mirka Spáčilová napsala pro iDNES: „Třebaže zprvu nenápadná společenská objednávka narůstala díl od dílu, tvůrci dovedli v podstatě korektní sluníčkářskou agitku zabalit do tak zábavně nekorektní bonboniéry lidových pochutin, že ji prokouklo pouze pár jednotlivců – a ti byli z internetových debat ihned vyhoštěni coby škarohlídové.“ O. K. Uvědomil jsem si díky tomu textu, že mně dost vadí používání termínů „agitka“ nebo „propaganda“, jichž jsou sociální sítě plné. Oba naznačují, že nějaké dílo vzniklo na objednávku shora, třeba státní moci, že nejvnitřnějším účelem je šířit nějaký pohled na nějaký problém. Pořád žiju v domnění, že člověk, který takový soud vynese, by ho měl mít podložený nějakými informacemi. Pokud nemá, tak by mohl vycházet třeba z předpokladu, že díla tak či onak odrážejí názory svých autorů a že za tím nemusí být nějaké zadání shora, které oni jenom otrocky naplňují. Někdy mám dojem, že čeští (pseudo)konzervativci vidí za každým dílem, které neodpovídá jejich postojům, schůzi, na níž si mocní mediálního světa odhlasují jeho parametry a podvratné zaměření. Čeští pokrokáři zas touží po tom, aby tam ta schůze skutečně byla.

I v uplynulém týdnu umírali lidé. Mimo jiné také herec a dabér Jiří Pomeje, trvalka tuzemského bulváru, představitel leckoho v lecčem. Na sociálních sítích jeden narazil na zarážející množství smutných povzdechů a nostalgicky popsaných příhod s nebožtíkem. Psali je přitom lidé, kteří se zesnulým během jeho života rozhodně nebyli naladěni na stejné vlně. Taky mě jeho odchod docela zasáhl, zmizela tvář jedné podoby českých „devadesátek“, „součást české kulturní krajiny“ (jak řekl Václav Havel o Karlu Gottovi).  

Bývalá novinářka a pozdější poslankyně za hnutí ANO Jana Lorencová nahlédla do hlubin a objevila v nich pregnantně formulovanou pravdu. „Minulost je to, co už bylo, budoucnost to, co teprve bude, takže život je něco mezi tím, život je TEĎ,“ sdělila publiku. Začal jsem to moudro vstřebávat, ale zjevně to bude ještě dlouhý proces. Za týden se dozvíte víc. Anebo ne.