Z ODS se stává strana krajního středu. Dokonce prý „eurohujerská strana krajního středu“, a to svou podporou Green New Dealu. Tvrdí to Zuzana Majerová Zahradníková z Trikolóry, respektive cituje Daniela Vávru. Mně připadá, že se z ní stává spíš strana mdlého středu. Její volební kampaň připomíná spíš nějakou službu typu Kam na výlet než politickou stranu.

Ale údajnou podporu Green New Dealu jsem vnímal jinak, a to tak, že u nás málokdo ví, jak daleko už schvalování této akce je, a že jsme se probudili pozdě. Protože u nás strašně málo lidí ví a sleduje, jak se schvalují evropské předpisy, a odhadem tak čtyřem pětinám těchto eurokutilů to tak vyhovuje. Nové předpisy vítají a zároveň tuší, že včasné vědomí o nich mezi širší veřejností by jejich přijetí jenom zkomplikovalo.

Takže jestliže ODS říká, že ohledně Green New Dealu je vymalováno a nyní je třeba se starat, abychom zdroje využili v rámci možností co nejlépe, je to realistické, i když asi do kampaně neatraktivní.

Nicméně na termíny krajní střed, někdy taky extremistický střed nebo i paranoidní střed, dnes občas narazíte, Daniel Vávra tu nevymyslel žádnou absurditu. Rizika ideologických extrémů jsou známá, ale svou extremistickou podobu má i centrismus.

Podíváte-li se na největší ekonomickou katastrofu posledního desetiletí, velkou finanční krizi, která začala v USA a přelila se do Evropy, nemůžete z ní vinit ideologické extremisty. Instituce, které selhaly, byly vedeny lidmi mainstreamových politických názorů a měly podporu mainstreamových politiků levého i pravého středu. Spoléhání se na to, že systém funguje, na technokratickou vládu expertů s patřičnou kvalifikací, je typicky centristický přístup.

A byli to technokratičtí centristé v politice, kteří pak „porušili všechna pravidla“ (Christine Lagardeová), aby systém zachránili, a svá řešení prosazovali s tím, že „nemají alternativu“ (Angela Merkelová).

A pak to byli hlavně politici levého i pravého středu a nominálně objektivní novináři, kteří nejvíc podlehli panice z ruského zasahování do amerických voleb či do brexitu. I u nás se bojovníci proti ruské hybridní válce často rekrutují z lidí ideologicky bezbarvých. O to víc křičí – absence silné politické ideologie se nevylučuje s intenzivním politickým stranictvím.

Nepřekvapí tak, že politolog David Adler na datech z dlouhodobých průzkumů z USA i Evropy zjistil, že když lidem kladete otázky, jako zda je demokracie dobrý politický systém, zda je vybírání vůdců ve svobodných volbách anebo ochrana občanských práv před útlakem státu důležitým rysem demokracie, jsou to centristé, a ne vyhranění příznivci levice či pravice, kdo jsou k demokracii nejvlažnější.

To není tak šokující. Ty centristy si není třeba představovat jako nějaké zdivočelé demonstranty. Spíš jako lidi typu známého komentátora New York Times Thomase Friedmana, který ještě donedávna měl ve zvyku závistivě snít o tom, že by bylo třeba řídit Ameriku jako Čínu. Což zní trochu podobně jako řídit stát jako firmu.

Nejdůležitější debata, která teď zmítá Amerikou, u nás příliš nerezonuje. Jde o debatu o původu covidu – tedy jestli se virus vyvinul přirozeně a přeskočil ze zvířete na člověka, anebo jestli unikl z laboratoře ve Wu-chanu, kde se zřejmě prováděl tzv. gain-of-function výzkum. A to i za americké peníze. Pozornost se soustřeďuje na to, že americký mediální establishment i vědecký establishment – samí dobří centristé – se ukázal být zkorumpovaný v nejširším smyslu toho slova, když laboratorní hypotézu hned na počátku pohřbil.

To platí, i když je třeba zároveň mít na paměti dvě věci. Pořád nevíme, jak to s původem viru je. A gain-of-function výzkum má své odůvodnění; a to, zda ho lze provádět bezpečně, anebo zákonitě musel skončit katastrofou, je věc názoru.

Jde tedy o to, zda byl eventuální únik ve Wu-chanu spíš čínskou Katyní – připomeňme, že oficiální Západ až do počátku 50. let akceptoval sovětskou lež, že katyňský masakr spáchali Němci –, anebo čínským, vlastně čínsko-americkým Černobylem. Jeho následky nebyly jen lokální a trvají dodnes – v tom, že zmrazil vývoj jaderné energetiky na celém světě.