Co říká a neříká kniha Hluboké město

Boj Pavla Kaliny proti plochosti

Co říká a neříká kniha Hluboké město
Boj Pavla Kaliny proti plochosti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pavla Kalinu, profesora na Fakultě architektury ČVUT, znají čtenáři zajímající se o dějiny architektury, ale i dějiny obecně. Koncem loňského roku mu vyšla kniha Hluboké město. Je to kniha o historii měst, ale, jak napovídá podtitul Moderní metropole jako Druhý Řím, je to kniha s určitým partikulárním pohledem. České knihy občas mívají jaksi středoškolský charakter – jsou vedeny snahou dát najevo zvládnutí momentálního stavu bádání ve světě, ale na vlastní myšlenku si nejen netroufají, ale ani nejeví povědomí o tom, že by něco takového mohlo existovat. To není případ Kalinovy knihy. Ačkoli má náležitosti učebnice, zároveň slibuje být dotažením myšlenek, jež Kalina nastiňuje ve svých publicistických textech.

Kniha sleduje vliv Říma jako archetypu města v západní civilizaci na příkladech několika měst. Je to výběr osobní, zahrnující města od Říma samotného přes některá velkoměsta evropská i americká, i města menší (Siena) a nejmenší (Mariánské Lázně), ale ne třeba Paříž a Londýn.

Je to kniha konzervativní v tom smyslu, že řada současných trendů ve vývoji měst autora rmoutí. Což neznamená, že by byl zarputilý staromilec – některé nové stavby kritizuje, jiné akceptuje a umí říct proč.

Vložené „průřezové“ kapitoly věnované například nákupním centrům, muzeím či knihovnám, ale nejen ony, poskytují příležitost k rozvíjení samostatných úvah – o smyslu některých lidských činností, dějinných událostí a trendů. Fascinující je třeba připomenutí mezinárodního psychoanalytického kongresu v Mariánských Lázních v roce 1936, kde došlo patrně k největší koncentraci později světově proslulých intelektuálů na českém území (mj. zde poprvé veřejně vystoupil Jacques Lacan). Anebo že tvůrcem konceptu shopping mallu, nákupního centra, byl vídeňský rodák Viktor Grünbaum, v Americe Victor Gruen, že se pak dalšího vývoje svého vynálezu zhrozil a že taky projektoval modernizaci Teheránu pro íránského šáha. Podobně jedinečně kalinovský je třeba poznatek, že autor sousoší kosmonautů Remka a Gubareva na pražském sídlišti Jižní Město se v roce 2013 zúčastnil soutěže na bustu Václava Havla a jeho návrh byl mezi čtyřmi nejlepšími.

Ale co jsou tři desítky let v knize, jež stopuje, jak se významy vynořují v nových kontextech po staletích?

Kniha je především sledováním takových významů. Při její četbě si čtenář znovu uvědomí, že vliv Říma – antického i křesťanského – jako archetypu zůstává bezkonkurenční v mnoha aspektech. Kolik jen římských staveb či městských prvků chtěli stavebníci napodobit v mnoha evropských i amerických městech! Vedle odkazů zcela explicitních, prvoplánových, jako jsou třeba obelisky, s úžasem sledujeme třeba vynořování Caracalových lázní tu v podobě obchodních galerií, tu nádražních hal. Nebo si připomeneme, že když Italové slavili v roce 2006 vítězství v mistrovství světa ve fotbale, činili tak na místě někdejšího závodiště Circus Maximus.

Kalinova kniha taky je, tak jako podobné osobité knihy bývají, v něčem provokující, ne-li až iritující.

Konzervativní, neřkuli reakční charakter knihy nespočívá, jak bylo řečeno, v tom, že by a priori odmítala novou architekturu. Ten jí dávají všudypřítomné odkazy na pokleslost dnešní doby. Možná by Kalina měl napsat knihu o tom, jak dějiny nabraly v osvícenství špatný směr a jak jsme dnes díky tomu čím dál osamělejší bytosti řízené samopohybem mamonu a spotřeby, nebo něco v tom smyslu. Nemusel by si pak často ulevovat tím směrem v knize o vývoji měst. Místo vět jako „Je tedy Isozakiho mrakodrap signaturou společnosti, která se definitivně rozhodla materializovat transcendenci?“ by zbylo víc místa na architekturu.

Někdy má takový výlev svou nepopiratelnou expresivní sílu. Třeba když v souvislosti s redukcí veškerého modernismu na funkcionalismus (mj. zejména v Česku) doslova tvrdí, že tehdy vstoupil do architektury ďábel. Jindy sílu nemá, je jen monotónní negací. Uspořádání industriálního města se „zcela odvíjí od potřeby vytvářet zisk a zajistit technickou infrastrukturu pro přežití pracovní síly, jež je ponechána svému zcela biologickému osudu,“ píše třeba Kalina a v poznámce to dotahuje přímou linií až ke koncentračním táborům. A dnes už jsou pokleslá a významově vyprázdněná nejen nákupní centra, ale i moderní knihovny, moderní muzea, moderní kostely, a dokonce i moderní fotbalové stadiony. Ty staré byly sice nebezpečné, „podstatou fotbalového zážitku ale je právě určitá míra nepohodlí a nebezpečí“. Jeden by řekl, že podstata té komercializované zábavy zůstává stejná, ať pod vámi spadne tribuna, nebo ne.

Dalším důvodem bude zřejmě Kalinův inspirátor, ruský sémiotik Jurij Lotman. Jemu vděčí za pojmy hloubky a plochosti ve městě. Lotman pojímá město jako „složitý sémiotický mechanismus, generátor kultury“ či „kotel heterogenních textů a kódů“. Plochost vládne tam, kde je vše podřízeno jedinému účelu – tak jako v nákupních centrech (vložený esej o „zrušení architektury“ v nich patří k nejlepším) A tak jako v historických centrech měst, jež slouží čím dál víc jen turismu. Ale samotné střetávání významů se laikovi zdá jako problematické vodítko. Jak poznat, co je jen zmatená směsice znaků a co žádoucí „sémantický karneval“? Tak by bylo možné popsat i pražský hotel Giovanni, patrně nejbizarnější architektonické dědictví bohatýrských 90. let. A na rozdíl od autorů většiny dnešních rutinních staveb se autor k této až kultovně ohyzdné budově hlásí a zastává se jí! Kdo to rozsoudí?

Pojetí města jako sémiotického objektu taky vynechává lidi. To mohl být pro vědce v Sovětském svazu prozíravý krok – riziko, že v jeho práci bude náhle odhalena buržoazní úchylka, bylo tak menší. Ale výklad města, v němž v podstatě absentuje role obyvatel, tím pak může trpět. Obyvatelé se dostávají na scénu snad jen jednou, a to díky Sørenu Kierkegaardovi. Tento dánský filozof „celé hodiny chodil po tehdy ještě maloměstské Kodani a bavil se s neznámými lidmi“. Podle Kaliny tím vyjadřoval svůj pohled na svět a „kritizoval vznikající moderní velkoměsto s jeho anonymitou a nedostatkem komunikace. Skutečné město chápal ne jako soubor ulic, ale jako organismus, který ztělesňuje jak náboženská a politická přesvědčení, tak individuální zkušenost svých obyvatel. Město není tabula rasa, ale je popsáno významy“. Kalina dodává, že i díky této „tradici peripatetického města“ se Kodaň stala „jedním z nejpřitažlivějších měst v Evropě“.

Kalinova kniha je vybavena mimořádně obsáhlou bibliografií, jež vyvolává jak respekt k autorově sečtělosti, tak i údiv nad tím, kolik zajímavých knih za poslední léta v češtině vyšlo. O to překvapivěji v ní schází kniha Jane Jacobsové Smrt a život amerických velkoměst, ačkoli vyšla česky dokonce víckrát. Její přístup je totiž vyloženě kierkegaardovský. Souhru individuálních zkušeností a potřeb obyvatel na městské ulici popisuje doslova jako balet. Lotmanovské čtení jejího textu by mohlo být velice zajímavé: hloubka, generovaná individuálními i společnými potřebami a zvyky lidí, se střetává s plochostí, jíž chtějí město udusit plánovači se svým reduktivním vnímáním funkcí města.

Bruno Maçães, portugalský bývalý politik a teď analytik, který nyní žije v Číně, nedávno zveřejnil text, jejž lze číst jako zajímavý dialog s Kalinovými myšlenkami. Jmenuje se v narážce na Waltera Benjamina Město ve věku své technické reprodukovatelnosti a Maçães v něm popisuje vlnu stavění desítek zcela nových, umělých měst, jež pokrývá Čínu. Jeho zmínky o virtuálním městě jsou podobné Kalinovým. Poznamenává taky, že firma Google už dostala k experimentování čtvrť v Torontu, kde zkouší své postupy z virtuálního světa ve světě reálném. Ovšem tam se asi tolik nesoustředí na to, co nám nabízí jako uživatelům – spojování lidí –, ale spíš na to, co dělá za scénou – dolování informací a modifikace chování. Také jeho pasáže o tom, jak jsou významy v čínských městech víc vázány na paměť než na fyzické objekty samotné, korespondují s některými Kalinovými postřehy.

Ale nová, umělá města jsou zřejmě něco zcela jiného. Budují se podle státem schváleného modelu „civilizovaných měst“. Hodnotí se podle různých kritérií jako zeleň, bezpečnost včetně nejmodernějších policejních sledovacích technologií, „civilizující bariéry“ vůči zlozvykům jako přecházení mimo přechody a podobně. Kritérií je dnes už třicet. Jsou to, říká Maçães, „vyrobená města“. Jestliže jsou města v Kalinově knize generátorem významů, pak nová čínská města jsou hotová. Negenerují významy; ty jim byly dodány zvenčí. „Město v tomto chápání už není společenstvím nebo subjektem ekonomického a sociálního rozvoje; stalo se produktem,“ píše autor. „Čím víc se město blíží tomuto modelu, tím méně může dovolovat skutečnou spontaneitu. Vzruchy a touhy života mohou jen ohrozit to, čeho už bylo dosaženo. Jejich obyvatelé možná začnou toužit po časech, kdy město ještě bylo něčím, co bylo třeba udělat. Tehdy ještě měli budoucnost.“

Možná je Kalinova kniha průvodcem po minulosti, kdy města ještě měla budoucnost, a vychází v pravou chvíli.

27. ledna 2020