Hrál v původní, nejkultovnější sestavě kultovní skupiny Marsyas. Spolu se Zuzanou Michnovu a Petrem Kalandrou si při jejich vokálech bylo možno představit, že Kalifornie je na Malé Straně a west-coast začíná u nějakého českého rybníka. To platilo však jen pro ty, kteří ho stihli do roku 1979, kdy si Oskar Petr kalifornské sny odjel skutečně naplňovat. Ne všechno vyšlo podle představ, ale marné to nebylo. Když se v roce 1994 vrátil, byl to ten, kdo fotografoval pro Davida Bowieho a ví, jak to chodí v LA, ale pro český showbyznys to možná nebylo nejlepší doporučení. Vystupoval s různými kapelami, dával dohromady různé projekty, zvali si ho na natáčení různé místní hvězdy. Několik velkých hitů napsal pro Lucii a jedna z nejznámějších písní Anety Langerové je od něho. Nejlepší je, když však sebe zpívá Oskar Petr sám. Třeba když začne první verše dávné písně Zmrzlinář: „Ani nejtenčí vlásek / co v kartáči mám / se vedrem nehejbá.“ V ten den, kdy jsme se na zahrádce rodinného domku ve Strašnicích sešli, to platilo zcela.

I tady ve stínu je horko. Pamatujete někdy taková horka?

Jednou v LA na US rock festivalu: 116 Fahrenheita… Ale já minulost zas tak neřeším, já mám před sebou přítomnost, která ještě není hotová. Ale o té se zase nedá moc mluvit, protože nechceš, aby to dopadlo špatně. Takže já nevím, o čem budeme mluvit.

Tak třeba o té Kalifornii. Sledujete ty požáry, co tam řádí?

Jo, viděl jsem to v televizi. Mám v Los Angeles dceru a vnoučata. Když jsem tam žil já, tak hořet začínalo až tak koncem září. Trochu se to od té doby posunulo. Pak přijdou lijáky a sesuvy půdy. Já jsem se tam jednu dobu živil taky tím, že jsem montoval protipožární detektory. Přitom elektrice vůbec nerozumím. 

Vy jste se tam vůbec živil všelijak. Maloval jste, fotografoval. Ale proč ne hudbou?

Ale to jsem taky zkoušel, ale brzo poznal, že to vůbec není jednoduchá věc. Já navíc dlouho čekal na zelenou kartu a na pracovní povolení a bez toho nemůžeš hrát. Ale dost jsem skládal a experimentoval třeba s elektronickou hudbou. A hlavně jsem dělal, co se dalo, studoval, chodil na angličtinu, opravoval jsme dřevěné domy. Taky jsem maloval a fotil, na barvu Chrom 64, paráda. Kalifornie je úžasně fotogenická. Hodně jsem tam taky fotil na rockových koncertech: The Police, Talking Heads, Nico, Queen, The Clash, David Bowie…

V knihovně máte za sklem portrét Bowieho. Jak se vám podařilo dostat svou fotografii na obálku jeho hitu This Is Not America?

To jsem přišel do agentury EMI a ukázal jim svoje portfolio, které mi sestavil Antonín Kratochvíl, jak má teď ten průšvih. Oni řekli, o. k., zkus tady fotografovat v ateliéru, tak jsem fotil, jak tam lítá sokol: ona to byla skladba do skvělého filmu se Seanem Pennem The Falcon and the Snowman. Pak mi zavolali, že si Bowie vybral moji fotku. Tak jsem dostal šek na šest set dolarů a bylo to.  

S rodinou, ženou a malou dcerou, jste u Los Angeles žili od roku 1979. To bylo deset let po vrcholu hnutí hippie. Zůstalo tam z toho ještě něco? 

No jasně, ale už to sláblo. Dalo se to poznat z toho, že kokain se už přestal brát veřejně u stolu, ale šlo se s ním na záchod.

Osobní zkušenost?

Paní, vyveďte ho! Provokatér! Ne, neboj, já vím, že mě jen tak zkoušíš.  

Omlouvám se… Tak se zeptám na Marsyas. Nevadí, že se zeptám na Marsyas?

Ne, nevadí. Mě už se stejně nikdo na nic neptá. Ale spíš by ses měl zeptat jich.

Petra Kalandry už se nezeptám… Ale mě by zajímalo, jestli vás v té touze po Kalifornii neovlivnil on. Kalandra přece byl zkraje sedmdesátých let asi rok v Americe.

To jo, ale on byl spíš v Denveru. Ale je fakt, že Petr byl Amerikou nasáklej dost. Kdyby byl násaklej Ruskem, tak by mě asi nezajímal, to dá rozum. Přivezl si desky, to byl samozřejmě Dylan, The Band, Crosby, Stills, Nash and Young… Já jsem po Kalifornii toužil ale i nějak sám za sebe. Když jsem byl u Kratochvíla v Jazz Q, tak jsem zpíval, že chci umřít v jižní Kalifornii. No, nevypadá to na to. Spíš na rodný dům v Strašnicích, ostatně nedaleko odsud, ve vinohradské nemocnici, jsem se narodil. Takže je to takový kruh. Ale Amerika, to je pořád moje touha.

A kde jste se s Kalandrou seznámili?

Já jsem ho znal z průjezdu Platýzu, kde on často seděl a hrál, taky u toho byl Jarda Hutka s Alešem Wotrubou na sitár a další. To bylo tak v roce 1969, Marsyas vznikli, když se přidala Zuzana Michnová, myslím v roce sedmdesát tři. Nejčastěj jsme hráli v Besedě, byl u toho Mirek Kovařík, ten recitoval… 

Věděl jste o tom, že komunisty popravený Záviš Kalandra je Petrův příbuzný?

To myslím, že ne, že se o tom vůbec nemluvilo. Aspoň si nepamatuju, že bych o tom s Petrem někdy mluvil.   

Vy jste taky psal poezii. Takový text Zmrzlináře, mé nejoblíbenější písničky Marsyas, to je téma na rozbor. 

Ale já nevím, jestli znáš ten původní text. Oni nám ho zcenzurovali, takže na desce, co vyšla v roce 1978 v Supraphonu, není ten správný. Třeba to, že „starý pán někam jel“, mělo být původně, že umřel. A to nemohlo být. Přitom ten pán, o němž se tam zpívá, skutečně umřel. Starý pán prostě nesměl umřít. Komise si ale nevšimla jiných věci. Když se tam zpívá, že „z kostky dlažební se vylíh pták, pěti jazyky teď naříká“, tak to byla narážka na srpen 1968. Ta kostka, to byly barikády a těch pět jazyků armády pěti zemí Varšavské smlouvy. 

A co znamená „teď z protější hory tu rezavou obruč spustím do údolí, co tak udělá“?

Nevím, asi bezvýchodnost času. Možná v tom bylo vyjádření mojí touhy po jižní Kalifornii, touhy odsud vypadnout. 

Co bylo nejhorší?

Asi ten pocit, že jsi v kleci. A že ti zbývá jen chataření. Děkuju, to jsem nechtěl. 

Přečetl jsem si, že jste byl v srpnu 1968 v západním Německu. Proč jste tam nezůstal tehdy?

Protože mi bylo šestnáct.  

Jak jste se tam dostal?

Já jsem tam jezdil od patnácti let za tetou na prázdniny. Ona byla odložená Němka. Vlastně odsunutá se tomu myslím říká. Já jsem mohl být taky Němcem, stačilo zajít s tetou na úřad a říct Tante, sprich doch… A ona by řekla Oskarchen, was willst du?

Oskarchen, to je jak z Plechového bubínku… Četl jste tu knihu?

Hlavně jsem viděl ten film, je geniální. Myslíš, že jsem mu podobný?

No, dalo by se to říct. On ten Oskar Matzerath taky nakonec vyrostl. Ale to jméno Oskar není úplně běžné.

Myslíš? Táta se tak jmenoval…

Ta německá tetička byla z matčiny strany?

Jo, ta byla napůl německá odněkud ze severu, polovina šla do odsunu. Pak jsem za ní jezdil do Bonnu. Byla milá.

A odkud byla otcova rodina? 

Ta byla z Opočna. Před pár lety jsem tam byl, když tam odhalovali takovou tu ceduli, když se někdo narodí a umře. Pamětní deska se tomu myslím říká. Ne mému otci, ale pradědovi Emanueli Štěpánu Petrovi. Nikoho jiného než mě z rodiny nenašli. Tak jsem byl u toho. Emanuel Štěpán Petr byl slavný varhanář, hodně kostelů z přelomu století má jeho varhany, v Praze třeba Svatá Ludmila nebo Cyril a Metoděj v Karlíně, taky v synagoze v Jeruzalémské. Měl firmu na Žižkově, slavná byla po celé střední Evropě, bonviván a velký frajer. Chtěl bych o něm napsat scénář. Umřel v roce 1930. V té otcově rodině bylo hodně dobrých muzikantů. Všichni strýcové měli absolutní sluch. 

Můžu se zeptat ještě na nějaký text? 

Klidně, jak říkám, mě už se stejně nikdo na nic neptá, tak se ptej.

Když Petr Kalandra v české verzi písničky The Weight od The Band, která se jmenuje česky Břímě, zpívá „Včera mě spolkl Nazareth, aby dnes vyplivl ostatky mý…“, co to znamená?

No to je město v Ohiu. Nebo v Pensylvánii. Tam už se ani jeden z nás nedostane… 

To není Nazaret v Palestině, kde vyrůstal Ježíš?

Možná taky… Já, když jsem to psal, tak jsem se držel anglické předlohy a zas tak moc jsem o tom nespekuloval. Hlavně aby se to Petrovi dobře zpívalo. 

Všichni tři jste dobře zpívali…

Jo, říká se to o nás, a když to slyším pak na desce, tak to musím uznat. 

Proč jste z Marsyas odešel?

Já tehdy nejvíc poslouchal Johna McLaughlina a Steely Dan a Marsyas na mě byli už moc folkoví. A Martin Kratochvíl sháněl zpěváka do Jazz Q. Já se kamarádil s Vladimírem Padruňkem, ten mi to řekl. Tak mě tam vzali.

To nešlo spojit dohromady?

Nevím, já to nezkoušel. Já jsem jenom zavolal Zuzaně a bylo to. Řekl jsem jí: Hele, Zuzano, já už s váma nehraju.

A byla naštvaná?

Nevím. To se musíš zeptat jí. Ale já už tehdy chtěl stejně utéct. Pořád jsem na to myslel.

A jak to proběhlo?

No jednoduše, zůstali jsme na zájezdě do Německa. Ale já už jsem to jednou zkoušel přes Jugoslávii, ale tehdy to nevyšlo. V roce 1978 jsme ale dostali všechny potřebné papíry a jeli jsme. Přitom bylo zvláštní, že nás pustili. Přede mnou už z Jazz Q utekl zvukař a bedňák. 

Proč jste tehdy nezůstali u tety v Německu?

Protože jsem v Německu zůstat nechtěl, ne že by Němci nebyli fajn, ale prostě jsem toužil po jižní Kalifornii. Tak jsme dělal nějakou dobu pomocného kuchaře v luxusní restauraci v Bad Godesbergu, to je nad Bonnem, žena uklízela, pracovala v domově důchodců, pak jsme čekali, až přijde povolení do Ameriky. Trvalo to asi rok. 

Neuvažujete někdy taky tak, že těch deset let v Americe vám mohlo ublížit, že kdybyste byl tady, měl byste víc kontaktů, zakázek, víc byste vplynul do českého showbyznysu?

Ne, to se tak stalo… Kdybych tady zůstal, tak bych měl třeba někde nějaký mlýn a tam bych žil… A psal bych věci do šuplíku. Ale už by mu třeba došla voda, tomu mlýnu. Vodník na suchu.

Třeba vám úplně ještě nedošla. Po návratu jste napsal pár věcí, které se staly velkými hity. Nejvíc asi ten Medvídek od Lucie. 

To mi šlo dost rychle, nejdřív s kytarou u stolu. Koupil jsem si na Floře diktafon, zmáčknul „rec“ a skoro najednou to nahrál. Když jsem jednou vezl Davida Kollera, pustil jsem mu v autě tu věc z kazety. Davidovi se to líbilo a já mu slíbil demo. Jednoho dne se ozval telefon a David se ptal, přivezu-li demo do studia, že točí. David začal zpívat demo „svahilštinou“, a když mě viděl, dodával tam vtipně slovo „medvídek“. Ono to zní docela vánočně, takže málem vyhrála českou píseň století, předběhla ji Škoda lásky. Ale v rádiích se stejně víc hraje Chci v tobě spát. 

Anebo Hříšná těla, křídla motýlí pro Anetu Langerovou. To se hraje dost, ne?

Jo, to se taky hraje. Já to napsal… už ani nevím kde a kdy. Jen s kytarou jsem písničku poslal Anetě a ta si ji neomylně vybrala. Já jsem ji poprvé uviděl až ve studiu. Ten těžký part nazpívala bravurně s vokály na první, druhý pokus. 

Já myslím, že dva takové megahity, to je docela dobrý zásek.

No, nevím. Já už nikam mezi lidi nechodím. Když jsem přiletěl z Ameriky, tak mi David Koller pak říkal: Ty vole, já byl na třech večírcích denně a na každým jsi byl taky. A to ještě na většině nebyl… Teď už ale nikam nechodím. Nedávno jsem někde byl a přišel tam takový novinář nebo co a říká: Dobrý večer, pane Spálený… Pitomec.

On to asi myslel dobře…

Jo, asi jo… Kdyby aspoň řekl:  Pane Spálený, vy dobře vypadáte… Ale to neřekl. Poslal jsem ho do háje.