Dopustil jsem se na tomto místě onehdy názoru, že to může být jistým způsobem dobré, stane-li se předsedou sněmovního výboru pro dohled nad Generální inspekcí bezpečnostních sborů komunista Zdeněk Ondráček, někdejší příslušník pohotovostního pluku VB. Protože to napomůže, aby pravda o ustavujících se nových pořádcích byla zjevná, snad až transparentní. Nestává se to zrovna často, ale vývoj, myslím, potvrdil správnost toho pohledu (chvilka pro uznalý potlesk). Dění kolem včerejší volby předsedy to totiž, myslím, potvrzuje. Došlo na platonickou výzvu hnutí ANO komunistickým partnerům, aby výběr svého kandidáta ještě zvážili. KSČM ve volbách sice dosáhla historicky nejhoršího výsledku pro vítěze voleb, je ale v tuto chvíli nepostradatelná, a tudíž si mohla dovolit poslat ANO sebevědomě do háje a na Ondráčkovi trvat.

A on nakonec skutečně zvolen byl (nepochybně i hlasy alespoň části ANO), byť volba byla ve finále pro procesní chyby fakticky zrušena a bude se muset zopakovat v lednu. Jiří Dolejš, na nějž v KSČM vyšla úloha komunisty s lidskou tváří, to přivítal jako důkaz toho, že v hodnocení kandidáta převládl ohled na odbornost. Dá se dodat snad jediné: Jupí! Obraz přicházejícího statu quo nemohl být výmluvnější, včetně jeho groteskní dimenze, kterou ještě zvýraznil spor o regulérnost hlasování a Ondráčkova zvolení.

Mnohým pozorovatelům neunikla dějinná ironie – to všechno se odehrálo den po výročí smrti Václava Havla. Právě k figuře prvního českého prezidenta se značná část demokraticky smýšlejících lidí v Česku upíná. Jistě právem. Záleží ale na tom, k čemu bude havlovská ikona sloužit. Část kritiků „kultu Václava Havla“ – především mladších a především zleva – se vysmívá sentimentálnímu havlování, vidí v něm jen neproduktivní sentiment a kýč. A jistě – nějaký element kýče v něm je, ve vztahu veřejnosti k velkým historickým postavám, zvlášť těm, které ještě jsou v paměti žijících lidí, to tak obvykle bývá. Člověk je sentimentální tvor, může to někdy působit legračně nebo kýčovitě, škodlivé to ale nebývá. Smutné by bylo, kdyby to dnešní vztahování se k Havlovi zůstalo právě a jenom u toho sentimentu, představy, že odpovědí na dnešní situaci by měly být především podobizny, srdíčka a lavičky VH a pak se vše v dobré obrátí, jsou pomýlené. Věřím, že bude-li mít Andrej Babiš dojem, že by mu to mohlo pomoci, osadí lavičkami Václava Havla všechna česká náměstí, a ještě to zaplatí ze svého (nebo spíš použije nějakou dotaci, je v tom, jak známo, kreativní dost).

Odkaz Václava Havla nepředstavuje nějaký manuál pro přicházející časy, studnici odpovědí na všechny otázky. Inspiraci ale rozhodně. Třeba samozřejmostí, s jakou na sebe a svoje chování kladl v těžkých časech nároky. Přesvědčením, že v širším kontextu důležité jsou i volby, které člověk dělá v situacích, v nichž zdánlivě o moc nejde. Navíc ta dnešní rozhodnutí havlovských „zelinářů“ a příslušníků dalších profesí nejsou zdaleka tak dramatická jako ta v časech normalizace. Zas až tak moc nikomu nehrozí. Ještě pořád jsou tu nějaké ústavní záruky, instituce, demokracie. Zatím jen s oběma nohama v GIBSu.