Značnou pozornost vzbudila po celém západním světě, také v České republice a ovšem na této stránce, počátkem června vzpoura redakce New York Times proti vedoucímu komentářové rubriky.

Původně 800 zaměstnanců redakce a přilehlých provozů tehdy napsalo otevřený dopis, v němž (úspěšně) požadovalo hlavu vedoucího komentářů za zveřejnění jednoho externího příspěvku, který je iritoval. Pozornost to mělo takovou hlavně proto, že NYT jsou považovány za nejvlivnější světový deník. Na té zprávě ale vlastně nebylo nic šokujícího, jen v ní vyvrcholil vývoj, který v těchto progresivně dogmatických novinách probíhal už delší dobu.

Zato zpráva podobného druhu, která přišla tento týden opět z New Yorku, šokující aspekt obsahuje. Už i v tradičně konzervativním a také světově proslulém deníku Wall Street Journal se formuje kolektiv pracujících, který po vydavateli žádá přistřihnout křídla příliš pravicovým komentátorům.

Dopis vydavateli má „jen“ 280 signatářů, mají mírnější požadavky než jejich kolegové z  NYT, nežádají explicitně hlavy, ovšem aby pracovní kolektiv v jakési variantě dělnické samosprávy od konzervativních novin žádal obrat doleva – protože o to ve skutečnosti jde –, by ještě nedávno bylo nemyslitelné.

Kritika v Dopisu 280 není na první pohled politická: názorové rubrice vyčítají příliš lehkomyslné nakládání s fakty, to, že sloupkařům tiskne i tvrzení, která přece byla jejich zpravodajstvím vyvrácena. Jedním ze zvolených příkladů je komentář, jehož autorka (Heather MacDonaldová) zpochybnila tezi o systematickém rasismu policie v USA, na níž stojí kampaň a ideologie dnes téměř svatého hnutí Black Lives Matter. MacDonaldová se mj. opírala o jednu studii, jejíž autoři, dozvídáme se v dopise pracovního kolektivu, už předtím své názory částečně korigovali, a hlavně se jmenovitě distancovali od toho, aby byli zneužíváni, když někdo tak jako komentátorka WSJ zpochybňuje hnutí proti rasismu. Stačí se do případu trochu ponořit, a člověk lehce přijde k podezření, že autoři příslušné studie o rasismu v policii provedli pokání v obavách z hnojometů na sociálních sítích.

Dopis 280 není černobílý v tom smyslu, že by všechnu kritika bylo možné smést ze stolu jako výron ideových pomatenců. Jiný uváděný případ arogance komentářové rubriky se týká dopisovatele WSJ ze Saúdské Arábie, jehož jeden externí komentátor na stránkách WSJ označil za sympatizanta Muslimského bratrstva. Bratrstvo je u saúdských vládců nepopulární (je na poměry těchto našich spojenců málo extremistické), a proto prý taková poznámka mohla být fyzicky nebezpečná. Komentářová rubrika to evidentně uznala a načas málo ohleduplného autora netiskla. Tak to v životě chodí, že u kritizované strany stačí hledat, a vždycky najdeme nějaký lapsus, chybu. Celkově je ale tón dopisu nepřiměřený faktu, že ti lidé pracují v nějakém podniku s vlastní ideologií, kterou museli akceptovat, když se v něm nechali zaměstnat. Přesto vydavatele žádají, ať podrobí komentáře větší kontrole, ať se příspěvky z komentářů neobjevují společně na stránce s jejich články, ať vydavatel pracovnímu kolektivu podá do 20. srpna zprávu o tom, jak se stížností naložil. A konečně jsou tu i obecně politické požadavky, především větší diverzity redakce, což by znamenalo zavádět do ní kvóty a politiku identit, s jakými každý svobodomyslný list nutně musí polemizovat.

Není to poprvé, co se na vlajkové lodi anglosaské konzervativní publicistiky bouří mužstvo. Bývalý šéfredaktor Gerard Baker byl veřejně popotahován, když řízeně unikl jeho e-mail redaktorům domácího zpravodajství poté, co si přečetl jejich reportáž z jednoho Trumpova mítinku: „Sorry. Tohle je komentář převlečený za zpravodajství. Mohli bychom se prosím držet reportování o tom, co řekl?“

Už to bylo neuvěřitelné, že šéfredaktor je vláčen na veřejnosti, když svým podřízeným připomíná zpravodajskou abecedu. Baker už dva roky šéfredaktorem není, po jiné minivzpouře před pár týdny už má oficiálně vykázáno, že může psát právě jen na názorovou stránku (s tou část zpravodajství ostentativně nechce nic mít).

Názorová rubrika se Dopisu 280 ostře postavila a ujistila čtenáře, že tlaku „rostoucí progresivistické konformity a netolerance“ nepodlehne, na rozdíl od NYT nejsou ani známky toho, že by vedení listu vyvodilo proti komentátorům konsekvence. Ale nevyvozuje je ani vůči zpravodajství, kterému by se lehce dala dokázat neloajalita a ovšem nesoulad s klasicky liberálním pohledem na svět (naoktrojovaná „diverzita“ při výběru redaktorů.)

Důležité je to všechno nikoliv kvůli jedněm americkým novinám, ale jako ukázka obecné bídy veřejného prostoru. Ani nominálně pravicové médium dnes neposkládá redakci, jež by byla aspoň názorově neutrální, prosta indoktrinace pokrokářským světonázorem. To v posledních letech postihlo i velké tradiční listy pravice v Anglii nebo v Německu, zpravodajství Daily Mailu, dokonce Telegraphu, v Německu Frankfurter Allgemeine a Weltu je v rostoucí míře zaměnitelné se zpravodajstvím ostatních velkých novin, tedy čtenář papírových novin už skoro všude dostává ke konzumaci pouze levý střed. Něco podobného se ostatně stalo i u nás, když se zpravodajský kanál Primy, který se navzdory licenci CNN původně prý chtěl profilovat politicky neortodoxnější, než jaká je řekněme Česká televize, ale už při náboru mužstva se tato ambice rozplynula.

Někdo nad zprávami z nitra Wall Street Journalu může mávnout rukou a pojmout je jen jako další symptom zániku mainstreamové žurnalistiky, která ztratila kontakt s většinou společnosti. Ale je to symptom úpadku veřejné sféry, do níž lidé, kteří se chtějí účastnit politiky nebo veřejného života, prostě musejí vstupovat a předem se jí přizpůsobit. Je skutečně možné, že na Západě bude veřejná sféra brzy jen pro ty správné? Vyloučit už se to nedá, což je jistě šokující zjištění.