Premiér v demisi po delší pauze navštívil televizní Otázky Václava Moravce a stálo to za to. Dozvěděli jsme se díky tomu, že šéf ANO bere homeopatika na křivdu. Andrej Babiš také publiku sdělil, že pondělní demonstrace proti zvolení Zdeňka Ondráčka do čela sněmovní komise pro kontrolu GIBS byly součástí rafinovaného a dlouho dopředu připraveného plánu opozičních stran na diskreditaci hnutí ANO. Nejdřív, jak to říct, neúčastí některých poslanců umožnily, aby ANO Ondráčka zvolilo, a pak se podle ještě před volbou připraveného scénáře šlo do ulic. Docela výstižné. Pro paranoidní vidění světa, jež je šéfovi ANO zjevně vlastní. Také díky němu ale hnutí má v české společnosti takovou sílu.

Paranoidní vykládání světa je pro nemálo lidí jaksi „defaultní“. Něco se děje, pravda bude asi taková, že se děje něco úplně jiného, dost možná něco, co jsem díky pronikavosti svého intelektu schopný rozpoznat jenom já. Paranoidní vnímání je vlastní nedůvěřivé mysli. A nedůvěra, jistě někdy vysvětlovaná racionálními argumenty, kořenící ale někde hlouběji, je živnou půdou úspěchu novodobých populistických hnutí. Andrej Babiš se tedy chová vlastně rozumně – dobře ví, že potřebuje nedůvěru udržovat.

Paranoia je také pohodlnou cestou pro lenivou mysl. Je to snadný způsob, jak se bez velkého úsilí zařadit mezi úzkou skupinu vědoucích. Nadhodit, že „sovy jsou jiné, než se zdají být“ (oblíbená citace průkopníka paranoidního blábolu na české scéně Petra Hájka) a přidat pár tajemně znějících náznaků. Víc není potřeba a často to funguje. Protože ta slova jsou směřována do světa, v němž už dávno neplatí „Occamova břitva“, poučka, podle níž to nejjednodušší vysvětlení nějakého jevu je taky to nejpravděpodobnější. Světa osamělých, a i proto nedůvěřivých jednotlivců, kteří v paranoidním vnímání svého okolí nacházejí smutné a narcistní sebepotvrzení – vím, jak to je, mně mozek nevymyli, nenechám se obalamutit mainstreamem a tak dál.

A také splynutí s masou podobně smýšlejících vlastně umožňuje být hrdinným a osamělým praporečníkem pravdy a součástí většiny zároveň. Velmi pohodlné, krátkodobě uspokojující (podobně jako ten dopaminový rauš, jehož je možné dosáhnout na sociálních sítích), v delší perspektivě destruktivní. Ale není nutno věšet hlavu, třeba nám ty prášky na křivdu pomůžou. Možná by je měli přisypávat do pitné vody místo chlóru a konečně by bylo líp.