„Ono to vypadá, že jediným kandidátem ve druhém kole do Senátu byl Andrej Babiš. Oni vlastně bez Babiše nejsou schopni vůbec nic komentovat. Takže já jsem nekandidoval,“ pronesl dvakrát sám sebou jmenovaný předseda hnutí ANO ve svém komentáři k výsledkům uvedených voleb a na konto projevů představitelů vítězné vládní koalice. Byl to jeho typický projev – tedy jeden z takových, nad nimiž kdekterý jazykář, učitel, redaktor či člověk byť s minimálním citem pro češtinu a její zákruty září štěstím, neboť páně předsedova slova může luštit jako hlavolam: Co k čemu patří? Co navazuje na co? Vždyť tam nic nedává smysl!

K témuž tentokrát možná došel i sám Andrej Babiš, protože svá sobotní odpolední slova pocítil potřebu objasnit, a tak je večer v živém vstupu z Karlových Varů v Událostech České televize doplnil, aby už byla srozumitelná jaksepatří: „Já jsem dělal kampaň od 16. května, navštívil jsem 231 míst v České republice.“ Vzhledem k tomu, že měsíce od téhož posloucháme, že zatímco se svým obytným vozem drandí republikou (a coby poslanec například chybí na jednáních sněmovny, třebaže totéž rád vyčítá jiným), žádnou kampaň nedělá, ale nanejvýš se potkává s voliči, je to nečekané přiznání barvy – a doklad, že na slovech ani jejich významech v tuzemské politice dávno nezáleží. (Což potvrdil i druhý známý kohout zdejší politické branže Tomio Okamura, jenž mizerné výsledky své korouhve glosoval rovněž vynalézavě: „Hnutí SPD je nejmladší politickou stranou v parlamentu.“ Evidentně se tedy i hnutí stává stranou alespoň tehdy, když je potřeba se vymluvit.)

Ale nešť, podstatné je, že hnutí (nebo snad po novém strana?) ANO volby projelo – jako ostatně do Senátu pokaždé. A jak by ne. Senátní volby jsou co dva roky doposud nejlepší veřejný nástroj sloužící jako signál Andreji Babišovi, že jeho singulární způsob uchopení politiky, stojící jenom a pouze na jeho tváři, může uspět v kolektivních volbách, typicky sněmovních, ale rozhodně ne v těch individuálních, jejichž podstatou je výběr mezi výraznými jedinci – což je přesně ta partajní skupina, s níž sice Babiš vstupoval do politiky (vzpomeňme ty Martiny Stropnické, Jiří Zlatušky či Martiny Komárky), ale již rychle zlikvidoval, aby mu za jeho peníze nemohla pod rukama vyrůst nežádoucí konkurence, která by mohla konkurovat jeho plánům vlastním, nezávislým myšlením.

Jistěže se najdou výjimky – letos na Bruntálsku obhájil senátní mandát hned v prvním kole tamní Ladislav Václavec, kromě jiného ředitel Slezské nemocnice Opava. Na druhou stranu kupříkladu v Brně se do Senátu nedostal v barvách ANO někdejší populární primátor města, a dokonce někdejší místopředseda ANO Petr Vokřál. Taky je fér přiznat, že v některých volebních obvodech byly výsledky vyrovnané (jistě i kvůli tradičně nizoučké volební účasti), takže třeba na Hodonínsku byl duel mezi Ladislavou Brančíkovou (ANO) a nakonec vítěznou Evou Rajchmanovou (KDU-ČSL) dlouho vyrovnaný a rozdíly činily třeba pouhých devatenáct hlasů. Jelikož bylo takových obvodů více, mohlo to ledaskde dopadnout jinak a ANO by v Senátu nebývale posílilo. Leč – nestalo se.

Z takových výsledků rovněž plyne, jak účelová byla letošní nominace Jany Nagyové na Jihlavsku, již Babiš hodně a osobně podporoval – zjevně doopravdy šlo o to, získat kandidátce ústavní imunitu, aby nadále nemusela čelit soudu o dotaci pro Čapí hnízdo. Sama na to narazila, když rovněž v televizních Událostech vysvětlovala svou volební prohru a když ke svému neúčinkování v politických debatách se soupeřem uvedla: „Mě velice mrzelo, že jsem se těchhlectěch duelů nezúčastňovala a nemohla zúčastnit. Žel já se přiznám, že ten nápor na psychiku v době soudu je mimořádně, mimořádně náročný.“ V logice této dámy tedy soud může za to, že nevyhrála, třebaže týž soud jí zajistil ideální reklamu a známost. (Pokroucenost lamentování nominantky, jež by kvůli probíhajícímu soudnímu líčení se svou osobou ideálně kandidovat neměla, podtrhovat netřeba.)

Právě preventivní likvidace politické opozice ve vlastním hnutí a dlouhodobě špatné výsledky kandidátů, již mají vystupovat sami za sebe a sami se umět prodat, vede k tomu, že ANO stále váhá s vyhlášením nominanta na prezidenta republiky. Samotnému Babišovi pořád vycházejí soukromé průzkumy tak, že má sice jisté druhé kolo, leč to spíš nemůže vyhrát, protože se všichni semknou proti němu. Proto hledá mezi blízkými, jenže marně. Prodejnost značky předsedovy schovanky Aleny Schillerové byla vyzkoušena před týdnem na komunální úrovni, leč běda, marka nefunguje – voliči bývalou ministryni financí, schovávající se na konci kandidátky, do zastupitelstva města neposlali. Ve hře o nejvyšší ústavní funkci je kromě Babiše Karel Havlíček, ale to je taky marnost.

Andrej Babiš prostě sklízí, co zasel – on je ANO, jenom on. Tak to chtěl a tak to je, tak to má. A až on nebude, nebude ani ANO. Zůstane po něm jenom: ne. Nebo: nevím. Či snad: možná. Anebo: kdoví. Každopádně: ano, bylo líp. Zkrátka základní otázka, kterou Babiš po senátních volbách musí řešit ještě urgentněji než dosud, zní: Chci být prezident, anebo premiér? V které té funkci si našince povodím líp? Potíž impulzivního Andreje Babiše je, že zatím neví nic. Bude, až jak se vyspí.