Ruská armáda se koncem minulého týdne stahovala z okolí Kyjeva a v obci Buča, vzdálené od něj necelých 40 kilometrů, prý po sobě zanechala stovky mrtvých civilistů, podle starosty Buče více než 300. Ukrajinské ministerstvo obrany zavádí pojem ukrajinská Srebrenica (ve Srebrenici jdou nejvyšší odhady počtu Bosňáků zmasakrovaných srbskými vojáky k osmi tisícům). Čeští politici od Petra Fialy přes Miloše Zemana po Andreje Babiše mluví o ruských válečných zločinech.

To, že sympatizujeme s obětí agrese, by nemělo znamenat slepou důvěru ve všechno, co nám ta oběť o svém údělu říká. Buču si ukrajinská vláda vybrala jako symbol svého utrpení pro zahraničí. Světem obíhají hrůzné záběry bezvládných obětí ruského řádění pohozených na silnici, každých pár set metrů mrtvola.

Kyjev právě teď přirozeně vrhá všechno, co může, do snahy, aby Západ v rublech neplatil, a uspíšil tak ekonomický úpadek Ruska, i kdyby to mělo znamenat hospodářské potíže v řádu měsíců i pro Západ. V Německu, této klíčové zemi pro výsledek rusko-evropské přetahované o plyn, právě velvyslanec Ukrajiny v jednom rozhovoru kritizoval spolkového prezidenta Steinmeiera: „Vytvořil si pavučinu vztahů s Ruskem“ a ta je určující i pro spolkovou vládu; s Putinem německý prezident patrně sdílí představu, že Ukrajinci „nejsou vlastně žádný samostatný subjekt“; „taktnost je pro Steinmeiera cizí slovo, alespoň ve vztahu k Ukrajině“. Takto nemluví velvyslanec vlády, který chce v hostitelské zemi trpělivě budovat vztahy, což je podstata diplomacie. Takto mluví velvyslanec vlády, která něčeho chce dosáhnout okamžitě, dosud nevídanými formami a bez ohledu na to, jak u toho bude vypadat při zpětném pohledu.

To není pokus snížit utrpení Ukrajiny, bagatelizovat ruskou krutost. Je naprosto možné, že ukrajinské civilisty v obci Buča skutečně stříleli jako zvěř. Nicméně zkušenost posledních třiceti let praví, že u většiny „dobrých“ válek, v nichž bylo třeba překonávat váhání vlastního obyvatelstva, bylo to obyvatelstvo vystaveno propagandě. První válka v Zálivu by se neobešla bez očitého svědectví, které v americkém Kongresu poskytla údajná zdravotní sestřička z města Kuvajtu, ve skutečnosti dcera kuvajtského velvyslance v USA, o barbarství iráckých vojáků v kuvajtských porodnicích. Dívka svědkem ničeho takového nebyla. Zásahu NATO proti Jugoslávii v roce 1999 předcházel masakr v kosovské obci Račak, přičemž brzy nato vznikly a pak už jen sílily pochybnosti, zda těch 45 narovnaných mrtvol v Račaku byli místní vesničané, nebo členové Kosovské osvobozenecké armády. O druhé válce v Zálivu se netřeba šířit, ale i letecké kampani spojenců proti režimu plukovníka Kaddáfího v Libyi na jaře 2011 předcházely zaručené zprávy o snaze Kaddáfího zmasakrovat obyvatelstvo ve vzbouřeném Benghází, ačkoli už předtím jiná povstalecká města dobyl a masakry tam neprováděl. I Benghází se dočkalo přirovnání ke Srebrenici, tehdy z úst přepjatého francouzského filozofa Bernarda-Henriho Lévyho. Nesrovnalostí kolem použití chemických zbraní Asadovým režimem a potlačování odborného disentu v Organizaci pro kontrolu chemických zbraní bychom našli vícero v dlouhé historii občanské války v Sýrii.

Pokud ty nejdrásavější zprávy z Ukrajiny, jako byla nejprve porodnice v Mariupolu a teď Buča, jsou čistá pravda, bude to první válka za velmi dlouhou dobu, co si sympatičtější, „naše“ strana nepomáhá dobře míněnou lží. Není to jedno? Není. Pokud je skutečnost strašná už tak, bylo by pro ni urážkou, kdybychom ji ještě přibarvovali.