Úpravy předsálí v Rudolfinu

Obavy stranou

Úpravy předsálí v Rudolfinu
Obavy stranou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když se záhy po revoluci chopil generální rekonstrukce pražského Rudolfina Karel Prager, v mnohých hrklo, s jakým brutálním návrhem přijde tentokrát. K žádnému znehodnocení kulturní památky však nedošlo, démonizovaný architekt přistoupil k úkolu s pokorou až překvapivou. Kvůli nutnému doplnění bílých mramorových podlah dokonce zařídil znovuotevření již opuštěného lomu ve slavné italské Carraře – odkud si ho nechali přivézt také architekti Josef Schulz a Josef Zítek ke konci devatenáctého století.

Splynout a podtrhnout

Návštěvník proto ani dnes nepozná, co je původní a co už Pragerův zásah. Tímto mimořádně citlivým přístupem se do určité míry nechala inspirovat také architektka Lenka Míková, která se svým týmem v Rudolfinu nedávno dokončila úpravy předsálí Dvořákovy síně. Její návrh zvítězil před dvěma lety ve vyzvané architektonické soutěži vypsané Českou filharmonií, která v budově sídlí společně s Galerií Rudolfinum. Zadání soutěže počítalo s instalací výstavy ve foyer, novým obchodem se suvenýry a zajištěním možnosti poslechu hudby pro návštěvníky v navazujících bočních saloncích.

Drobné úpravy skvostu české neorenesance mohou sloužit jako reklama na nové vstupy do historických památek. - Foto: archiv

Zatímco konkurenční architektonická studia pracovala v soutěžních návrzích s větší či menší mírou kontrastu nových vstupů oproti historické architektuře, ateliér Lenky Míkové se od samého začátku vydal cestou co možná nejpokornějšího doplnění zdobných eklektických interiérů. Právě schopností elegantně propojovat nové se starým bez toho, aby výsledek působil rozháraným nebo naopak upjatě usedlým dojmem, vyniká tvorba Lenky Míkové, ať už se bavíme o jejích návrzích přestavby hospodářské usedlosti, nebo rekonstrukci staroměstského bytu v centru Prahy.

Míková chtěla svým návrhem zároveň podtrhnout váženost České filharmonie jako mezinárodně uznávané instituce s dlouhou tradicí. To souvisí také s volbou materiálů nových prvků, které odpovídají těm z různých míst historické budovy, zároveň je ale Míková vybírala i s ohledem na jejich solidnost (nejen ve smyslu mechanické trvanlivosti) a reprezentativnost. Architektčin tým primárně pracoval s tmavou dýhou, sametem a leštěnými mosaznými plechy, ve kterých se jemně zrcadlí dekorativní interiéry, čímž se nově vložené prvky tak trochu ztrácejí v prostoru. Díky tomu například podnož prodejního stolu, jehož tvar odráží oktogonální půdorys salonku, svými odrazy nenápadně dotváří centrální hvězdici v mozaice podlahy nového obchodu se suvenýry České filharmonie a dalším zbožím. (Mimochodem, svým designem udělají radost i samotné suvenýry, což u tuzemských kulturních institucí rozhodně není pravidlem).

Žádná nuda

Cílem České filharmonie bylo pomocí nových úprav zpříjemnit pobyt v předsálí jak samotným návštěvníkům koncertů, tak i turistům. Právě druhé skupině je primárně určena možnost poslechu hudby ze sluchátek s tabletem, které Lenka Míková integrovala do krásných lavic s rudým polstrováním umístěných v nikách druhého salonku. Největší pozornost nicméně přitahují dva solitérní objekty v podlouhlém foyer, které slouží jako výstavní panely přibližující historii budovy. Grafické a textové informace se skrývají za zlatavě tónovaným sklem integrovaným do mosazného plechu, takže naplno vyniknou až po rozsvícení panelů – díky tomu panely nejsou jen nudnými nosiči informací, ale svébytnými a výtvarně minimalisticky zpracovanými monolity. Na grafickém řešení výstavy spolupracovali architekti s designérkou Miroslavou Mitískovou, a aby nepřekážely lidem v pohybu, strávila Míková hodně času pozorováním ruchu při akcích (díky tomu do foyer umístili také lavičky, aby si starší lidé měli kde odpočinout a dámy vyměnit svou vycházkovou obuv za vysoké podpatky).

V Česku máme obvykle strach ze všech nových vstupů do historického prostředí. Ani ty nejcennější památky ale nejsou nedotknutelné, jen je pokaždé třeba přistupovat k nim s náležitou péčí a rozmyslem. Pokorný vstup Lenky Míkové může motivovat také další instituce a správce historických objektů k větší odvaze.

 

4. července 2021