Protest několika našich spisovatelů a osob kolem literatury proti tomu, aby rok české kultury na knižním veletrhu v Lipsku zahajoval svým koncertem Karel Gott, je pozoruhodným nedostatkem lidskosti. Jistě, signatářům může vadit způsob, jakým se Moravská zemská knihovna (MZK), která je v republice partnerem knižního festivalu, rozhodla českou literaturu pro Němce pojmout a že Němcům jejich nápad s Gottem nerozmluvila. Mohou klidně mít dojem, že popový zpěvák spisovatele nereprezentuje. (I když nereprezentuje Dagmar Pecková, která nakonec v Lipsku vystoupí, taky pop svého druhu?) Bylo by asi namístě, aby Martin Krafl z MZK s pozvanými spisovateli (spíš než s Asociací spisovatelů, ještě pořád, doufám, nežijeme v korporativním státě) českou účast na veletrhu konzultoval. 

Vlastně by člověk měl mít pochopení i pro výtku, že Gott, jímž měl podle představ Němců český rok v říjnu 2018 začít, stojí v jakémsi kontrastu k Chartě 77, jíž se má český rok v říjnu 2019 uzavřít. Volba Gotta, píše se v protestním dopise, je „ukázková absence postojovosti“.

Gott nepochybně byl režimní zpěvák, je jím vlastně dodnes, viz fotografie Gott & Babiš. V zimě 1977 při antichartě vystoupil jménem svých kolegů v Divadle hudby (současně finančně podporoval některé chartisty, mně to o něm vyprávěl Pavel Landovský). Gott je taky fenomén, který Václav Havel v 90. letech smířlivě označil za součást české kulturní krajiny.

Především je ale Karel Gott starý, už křehčí pán. Před měsícem oslavil 79. narozeniny. V roce 2015 mu diagnostikovali rakovinu mízních uzlin, musel podstoupit chemoterapii.

Tak jako každý vyléčený pacient si nemůže být jist, že se mu rakovina nevrátí. Pochmurným tónem o té neveselé myšlence mluvil při návratu z nemocnice: věty, z nichž je jasné, že už to není ten člověk s nesnesitelným a nepředstíraným optimismem, vygoogluje čtenář za pár vteřin.

A i když rakovina dává pokoj, zdravím Gott zrovna nepřekypuje. Když letos v zimě onemocněl chřipkou, nabrala u něho tak vážný průběh, že zpěváka museli hospitalizovat v nemocnici a rušit vystoupení. Trpí respiračními potížemi. Argument, že zlatý slavík nadále koncertuje, a tudíž si nezaslouží žádné velké ohledy, může vážně vyslovit jen někdo, kdo nemá ponětí o tom, že veřejná přízeň je pro většinu lidí veřejnou přízní obdarovávaných jako droga, z níž se už do konce života nevymaní.

Protest proti vystoupení Karla Gotta v Lipsku mohl být odeslán privátně, kdyby nepřevážila touha ukázat postoj.

Ale proč ukazovat postoj ve věci, která se stala před více než 40 lety (anticharta)? To nemáme nějaké čerstvější měřítko poctivosti? Může „ukázkovou absenci postojovosti“ kritizovat někdo, kdo tak jako Martin Putna pravidelně publikuje v mediální divizi Agrofertu, jmenovitě Lidových novinách?

Před čtyřmi lety se na smrt nemocný Stanislav Gross vyznal z obrácení k víře  a řada lidí v tom viděla cynismus lumpa. Zřejmě si mysleli, že je expremiér ještě naposledy chtěl napálit. Asi je nenapadlo, že mohl jednat i z nějakého vnitřního důvodu, existenciálního úleku, sám kvůli sobě. Je to zvláštní druh neschopnosti přestat potírat konkrétní lidi, i když už jsou viditelně za zenitem, a je zajímavé, že se vyskytuje ve větší míře zrovna mezi spisovateli.