Spolkový ústavní soud se ocitl ve střetu s ECB

Vyšší bere. A kdo je vyšší?

Spolkový ústavní soud se ocitl ve střetu s ECB
Vyšší bere. A kdo je vyšší?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jako kdyby nestačilo, čeho všeho jsme byli svědky v prvním čtvrtletí roku 2020. Od pátého května je v Evropě kromě hospodářské prosperity, z níž kousek odlamuje každý den v karanténě, zpochybněn i směr evropské integrace. Tedy ne že by rozsudek německého Spolkového ústavního soudu nařizoval spolkové vládě opustit eurozónu, natož Evropskou unii. Ovšem pokud filozofii rozsudku domyslíme do konce, buď skončí evropská integrace v dosavadní podobě, anebo budou z omylu vyvedeni ti, kdo věří na platnost ústavního pořádku v členských zemích EU.

Oč jde? Strážci německé ústavy v Karlsruhe rozhodovali o nepřímém nákupu státních dluhopisů, které vydávají a na sekundární trhy prodávají členské státy eurozóny. Evropská centrální banka (ECB) má zákaz kupovat dluhopisy přímo od vlád, byl vepsán do Maastrichtské smlouvy, jíž byla Evropská unie založena. Nicméně za bývalého guvernéra, Itala Maria Draghiho, eurobanka tyto státní dluhopisy ve velkém nakupovala oklikou přes soukromníky. Soukromník si dluhopis pořídí ochotněji, pokud ví, že má pro něj v ECB zájemce. Napadený program běží od roku 2015. Je to méně nápadná, ale řádově větší pomoc, než byl proslulý euroval pro Řecko a posléze i další pacienty, kvůli němuž například na Slovensku kdysi padla vláda.

Nález soudu není přímé nařízení Bundesbance, aby z onoho čtyři roky starého programu ECB okamžitě vystoupila. Je to „jen“ pokyn Evropské centrální bance, aby během čtvrt roku, tedy do 5. srpna, doložila, že zmíněný nákup dluhopisů byl „přiměřený“. Pokud se uvolí odpovědět, bude se jí to dokládat velmi těžko, v programu se nakoupily dluhopisy za 2,1 bilionu eur. Kromě nepřiměřenosti soudcům explicitně vadilo, že se v programu nakládá s penězi německých občanů, aniž by do toho mohl promluvit národní parlament.

Laika, notabene z České republiky, zarazí troufalost, s níž domněle menší pes (ústavní soud členské země EU) klade domněle většímu psu (Evropský soudní dvůr; v roce 2018 tyto nákupy schválil) ultimáta. I v samotném Německu zaznělo ve veřejné debatě jen málo hlasů radujících se z faktu, že někomu záleží na jeho suverenitě. Nicméně Spolkový ústavní soud má v tomto ohledu jistou tradici. Především je vázán slavným verdiktem o Maastrichtské smlouvě. Tehdy, v roce 1993, smlouvu sice pustil, přitom ale zdůraznil, že smlouva nekoliduje s německou ústavou pouze do té doby, dokud platí, že EU zůstane spolkem suverénních států, tedy dokud se nestane federací. A že i nadále musí být v Německu zajištěna „legitimita vycházející z lidu“ – tedy že v mezní situaci má přednost vůle národního parlamentu. To on je vyšším psem.

Jeden ze skupiny stěžovatelů, jimž teď Ústavní soud vyšel vstříc, se jmenuje Peter Gauweiler. Tento špičkový mnichovský advokát a bývalý místopředseda CSU používá argumentaci, kterou pochopí i laik: Pokud je náš stát parlamentní demokracií, zůstává nezadatelným právem parlamentu rozhodovat o státních výdajích. Pokud o značné části výdajů už parlament rozhodovat nemůže, je v důležitém ohledu porušována ústava. Naši ministři v čele s kancléřkou na ústavu přísahali při nástupu do funkce, ústavou jsou vázáni. Pokud tedy ECB bude dál trvat na nákupech, „museli bychom z toho podniku vystoupit“ (Gauweilerova slova).

To nikdo realisticky neočekává, odchod Německa z eurozóny, či dokonce z EU by znamenal okamžitý konec obou institucí. Navíc Němci – a po tom, co předváděli před 150 až 70 lety, se jim nelze divit – mají největší strach z toho, že by zůstali sami se sebou ve svém národním státě. Ovšem státoprávní logika je na rozdíl od té politické stoprocentně u Gauweilera a jeho kolegů stěžovatelů (akademičtí ekonomové, včetně profesora ekonomie a zakladatele AfD Bernda Luckeho). Buď si tedy přiznáme, že jsme se v Evropské unii stali součástí federálního státu, pro což ve většině členských států nikdy nebyl a dosud není souhlas, anebo trváme na národních ústavách, což znamená přednost ústavy Německa (a České republiky, Itálie, Polska…) před evropským právem. Což je pro evropeisty, podle nichž evropské právo stojí za každých okolností nad národním právem, svatokrádež.

Šéfka ECB Christine Lagardeová je prý rozhodnuta žádost z Německa ignorovat, neboť ECB nezajímají žádné národní soudy, ale jen Evropský soudní dvůr. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová pak spolkové vládě, jejíž členkou sama ještě před rokem byla, preventivně hrozí disciplinárním řízením pro porušení evropských smluv. Karlsruhe prý svým nálezem ohrožuje jakousi „evropskou suverenitu“, o níž ovšem žádný právník nikdy neslyšel. Proti ní Spolkový ústavní soud trvá na konceptu „ultra-vires“, tedy že Evropský soudní dvůr si při posuzování nákupů státních dluhopisů uzurpoval rozhodování ve věci, která je mimo „jeho moc“.

Pokud bude Spolkovému ústavnímu soudu takto viditelně zlomena páteř, bude to neblahá zpráva i pro ústavní soudy ostatních zemí, v neposlední řadě český. Jak střet těchto dvou psů dopadne? Pořád je pravděpodobnější sarrazinovské finále. Známý ekonom a politik Thilo Sarrazin ve své knize Evropa euro nepotřebuje popsal konverzaci, kterou kdysi dávno, v roce 1988, vedl coby referent německého ministerstva financí s vedoucím ústavního referátu tamtéž. Sarrazina zajímalo, jak ministerstvo s Ústavním soudem vychází a podle čeho vlastně Ústavní soud rozhoduje. Odpověď zněla, že soudci si zjistí poměry ve Spolkové radě (horní komora německého parlamentu), a pokud ta je rozdělená, soudci zjistí, že nový zákon je protiústavní. Pokud naopak v horní komoře se zákonem panuje široká shoda, zjistí soudci, že zákon je souladu s ústavou. Neboli ani Ústavní soud nežije v politickém vzduchoprázdnu a k čelnímu střetu s politickým establishmentem nenajde odvahu. Tentokrát by ho navíc čekalo obviňování z bezohlednosti v časech koronakrize, dokonce z „atentátu“ na evropskou integraci. I to už si soudci museli vyslechnout. Nejpozději 5. srpna budeme v Evropě chytřejší.

22. května 2020