Genocida ve Rwandě

Belgie hledá řešení pro rwandského vraha svých vojáků. Ten chce belgický azyl

Genocida ve Rwandě
Belgie hledá řešení pro rwandského vraha svých vojáků. Ten chce belgický azyl

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vláda v Bruselu řeší delikátní a současně paradoxní situaci. Bývalý major rwandské armády Bernard Ntuyahaga, který si v Belgii odpykal dvacetiletý trest vězení za spoluúčast na smrti deseti belgických vojáků OSN roku 1994 ve Rwandě, požádal v Belgii o azyl. Příbuzní zabitých vojáků jsou zděšeni a znechuceni. Také proto, že je nikdo o propuštění Ntuyahagy oficiálně neinformoval. Šance, že azyl od belgických úřadů dostane, je velmi malá, píší tamní média. Kam ale bývalý rwandský oficír z Belgie zamíří, bude mít zásadní dopad na jeho další osud.

Ntuyahaga je už dva měsíce v uzavřeném azylovém zařízení. Čas pro belgickou vládu a vyřešení otázky „Kam s ním?“ se přitom krátí. Ve zmíněném zařízení může Rwanďan strávit nejvýše pět měsíců. Brusel má v podstatě dvě možnosti, buď mu udělí azyl, o který Ntuyahaga požádal, či ho vyhostí. To je dle belgických sdělovacích prostředků nejpravděpodobnější, protože pro udělení azylu nejsou téměř žádné důvody. Asi jediným z nich je, že pokud by ho Belgičané vrátili do jeho vlasti, Rwandy, hrozí mu tam jako jednomu z pachatelů genocidy v roce 1994 nelidské zacházení. I když se takovým tvrzením rwandská vláda v Kigali brání, ví to každý, kdo někdy navštívil rwandské žaláře, v nichž si pachatelé genocidy odpykávali, nebo stále ještě odpykávají dlouholeté tresty. Nikdo se tam s nimi nemazlí. Ani případná repatriace Ntuyahaga není ale úplně snadnou záležitostí. Propuštěný exmajor nemá žádné doklady a rwandská vláda musí s jeho přijetím vyslovit souhlas. 

Další možností, o níž se nyní diskutuje, je, že propuštěného zločince Ntuyahagu, vraha belgických vojáků, přijme nějaké třetí země, píší mimo jiné belgické listy De Tijd nebo De Standaard. Hovoří se o Dánsku, kde žije jeho rodina. Brusel už o tom prý jedná s Kodaní. Pobouřeny jsou rodiny pobitých belgických vojáků. „Kdyby dostal (belgický) azyl, bylo by to odporné,“ řekla sestra četaře Alaina Debattyho, který byl jedním z výsadkářů pod vlajkou OSN a její mise UNAMIR osudného roku 1994 ve východoafrické Rwandě.

Bylo to v dubnu roku 1994, když raketa sestřelila letadlo s rwandským prezidentem Juvénalem  Habyarimanem. Krátce poté dostaly belgické modré přilby úkol chránit rwandskou premiérku Agathu Uwilingiyimanovou. Když ale desítka belgických vojáků dorazila k jejímu domu v hlavním městě Kigali, obklíčili je příslušníci rwandské armády, kteří je vyzvali ke složení zbraní. Velel jim major Bernard Ntuyahag. Co následovalo poté, o tom se výpovědi svědků dodnes liší. Část belgických vojáků byla zmasakrována okamžitě, část se poté ještě bránila, ale byla též pobita a jejich těla zohavena. Pomoci od OSN se nedočkali. Rozstřílená budova, v níž belgičtí vojáci strávili poslední okamžiky svého života, je na jedné z vyvýšenin v Kigali dodnes cílen návštěvníků, hlavně západních turistů. Konají se zde vzpomínkové akce.

Smrt belgických vojáků stála na začátku genocidy, jejíž obětí se během pouhých tří měsíců stalo podle odhadů 800 tisíc lidí. Hlavně příslušníků etnika Tutsiů, ale i umírněných Hutuů. Vrahy byly až na výjimky Hutuové, mezi nimi i major Bernard Ntuyahaga. Hutuové byly posléze poraženi, především exilovými jednotkami Tutsiů. Mnozí Hutuové, pachatelé vraždění, uprchli masově v obavách z odplaty do sousedních zemí, asi půldruhého milionu se jich uchýlilo do Konga. Od roku 1994 drží otěže vlády ve Rwandě Tutsiové, i když je jejich oficiální politikou usmíření, o moc se dělí zčásti s Hutuy.  

,

13. srpna 2018