Vzpomínám si, jak na začátku 90. let moji holandští kamarádi přijeli do Prahy a kroutili hlavou nad tím, jaká je Praha čisté město. A já jsem to nechápal, protože Praha byla ve skutečnosti špinavá, zaprášená, omletá a šedivá, ale oni tím mysleli, že byla bez sprejů. Chodníky se vydláždí a zametou, fasády se opraví, město se rozzáří, okna a výklady umyjí, ale graffiti, to bude rána, to bude všude a nepůjde se toho zbavit, však uvidíš. To říkali ti dva Holanďani, Ruud a Edwin, kteří rozhodně nebyli žádní zpátečníci, měli rádi moderní umění a večery a noci trávili po barech, o jejichž existenci jsem já vůbec netušil. 

Mezitím uběhlo plno let, Praha je opravdu barevnější, možná opravenější, nevím, jestli čistší, ale rozhodně, rozhodně mnohem, mnohem počmáranější! Kam se dnes na ni hrabe Amsterdam, jeho nejdivočejší zákoutí jsou v Praze normou, a to nejen někde na periferii nebo v temných drogových uličkách, kam divokost jaksi patří, ale počmáraná, tedy posprejovaná je všude.

Čmáranice, především klikyháky (tagy), méně již propracovanější kreace (piece), jsou nejen na předměstích nebo v industriálních zónách, ale právě že všude, jsou v obyčejných ulicích, stejně jako v historickém centru, na fasádách paneláků a činžáků, ale i na omítce domů, které pamatují 19. století nebo jsou i starší, jsou na soukromých domech, stejně jako na zdech úřadů a škol, ale klidně i na zdech kostelů, na místě, kde se to snad dá přetřít, ale stejně tak na kamenech, kde je poškození skoro nenávratné, a i když jsou metody, jak z toho tu barvu odstranit, kámen už zůstane poznamenaný. Kromě těch úplně nejhlídanějších míst není v Praze místo, kde byste nějaký klikyhák neviděli. 

Jsou různých velikostí, barev, většinou odbyté, rychlé cákance jen tak narychlo provedené, ale občas i skutečně nějak vyvedené, na nichž je patrné, že tvůrce na to měl jednak čas a jednak už má něco za sebou. Četnost čmáranic je v Praze taková, že jde o masový jev, svým způsobem asi i o nejrozsáhlejší projev jakéhosi vztahu k městu, jímž se jeho uživatelé (těžko jim říct obyvatelé nebo návštěvníci) projevují.

Nikdo jiný nevěnuje Praze tolik pozornosti jako sprejeři. Z jejich pohledu je to jejich město, které se jim vydalo bez většího odporu. Divoch, jak kdysi napsal Adolf Loos, nesnáší prázdnou plochu, je jedno, jestli omítku, zeď, nebo kůži, hned ji musí něčím počmárat, posprejovat, potetovat. V tom smyslu žijeme v době těžce barbarské. Tohle čmárací barbarství je PR Prahy.

Prý cestovní kanceláře rozdávají (asi spíš prodávají) turistům spreje na Kampě u Lennonovy zdi. Je to takový český zvyk, znečistit zeď. Nacákejte tam něco, je to Czech free. Je to všude, tak proč k tomu něco nepřidat? Jak k tomu chtěli přidat něco ti dva Němci, kteří měli smůlu, že zrovna kápli na nějaký starý most. Ten přece jen je předmětem jisté pozornosti, ale hned vedle jsou uličky, kde by to možná prošlo. Vedl je nejspíš pocit, že v Praze, v tom městě bez zábran, se to smí. Barbarské město lhostejných obyvatel, tak proč něco barbarského tedy nepřidat… Debilní klikyhák jako výtrysk divošského pudu, který touží po ejakulaci. 

A Praha se stala semeništěm tohoto ukájení. Nikdo se už nediví a zdá se, že skoro nikomu to nevadí. Vždyť jak to, že to není téma politiků, radnice, jak to, že není program, co s tím udělat? Protože to asi vadí jen těm, kterým to vadí… A těm se poradí, ať jim to nevadí, ať si toho nevšímají, nebo ať si zvykají. Do města přece subkultury (a běhat po nocích se sprejem je přec subkultura) patří, je to projev toho, že město žije. Probudíte se ráno, podíváte se na fasádu – a už je tam nový sprej. Sláva, město žije! Kdo by byl proti… Divošství vpřed.