Rozhodnutí Litvy zablokovat Rusům železniční spojení s Kaliningradem, touto enklávou Ruska ve staré Evropě, přišlo v sobotu. Dochází nám, co všechno se takovým tahem najednou ocitlo ve hře?

Litva se odvolává na instrukce Evropské komise ohledně sankcí na ruský import přes území EU, v tomto případě zásobování Kaliningradu uhlím, kovy, stavebním materiálem aj. V ruské enklávě mezi Polskem a Litvou žije téměř milion lidí, tamní gubernátor odhaduje, že zakázané položky dohromady tvoří asi 50 procent dovozu z Ruska. Moskva si v pondělí vyhradila právo na „vážná odvetná opatření“, což v posledku obsahuje i vojenské operace. Je to poprvé za čtyři měsíce, co se my, členské země NATO, ocitáme tváří v tvář možnosti války s Ruskem, už ne zástupně, pěkně napřímo.

Když se připomínalo sto let od jejího začátku, což není zas tak dlouho, byla v intelektuálních kruzích téměř povinnou četbou kniha australského historika Christophera Clarka Náměsíčníci (The Sleepwalkers). Clark mapoval, z jakých nedorozumění a často nicotných důvodů byla v předvečer první světové války uvedena do pohybu vojenská mašinerie v několika státech současně. Jak je vidět, člověk může svědomitě přelouskat obsáhlou historickou studii, a prakticky nic si z ní neodnést. Stejného člověka, který i po 108 letech dokáže neustále žasnout nad tím nepoměrem mezi bezprostředními příčinami Velké války a ohromným rozsahem škod, často ani nenapadne udělat si clarkovskou rovnici dnes.

Určitě není správné, aby velké Rusko uplatňovalo právo veta nad bezpečnostním zakotvením menší Ukrajiny. Ukrajina ze svého hlediska pochopitelně usiluje o přijetí do NATO. Pochopitelně už proto, že si nemohla být jista svou východní hranicí, která nemá oporu v historii, kterou narýsoval Lenin a posléze vylepšil Chruščov s tím výsledkem, že miliony etnických Rusů se ocitly na (sovětské) Ukrajině.

V letech předcházejících první světové válce zase nebylo správné chování Rakouska-Uherska, které svou anexí Bosny a Hercegoviny dotvořilo výbušné vztahy se Srbskem. Přesto dnes panuje konsenzus, že ani oprávněné pocity nespravedlnosti v srdcích srbských nacionalistů nestály za zánik Belle Époque.

Dnes poctivá analýza dostupných zpráv směřuje k závěru, že deklarovaný návrat Ukrajiny k neutralitě, kterou si vepsala do ústavy při odchodu ze Sovětského svazu, by býval stačil k tomu, aby se válce vyhnula. Dokud „náš“, „prozápadní“ tábor v Kyjevě otázku členství v NATO nevyhrotil, jako ji vyhrotil rokem 2014 počínaje, nechávalo Rusko nezávislou a demokratičtější Ukrajinu na pokoji. Pokud se dnes, skoro čtyři měsíce od invaze, prezident Putin přirovnává k carovi Petru Velikému, nemusí to od něj být žádné podřeknutí ohledně pravých cílů (krádež území). Nebylo by to v dějinách poprvé, kdy válkou vznikne příležitost, která dělá zloděje. Je možné, dokonce pravděpodobné, že dnešní výroky našich a západních politiků o střetu mezi demokratickým a autoritářským světem mají zamaskovat, z jak absurdních příčin mohla tato válka vzniknout. A že jsme k ní přispěli i my vlastními chybami.

Vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Josep Borrell včera ohledně Kaliningradu naznačil zpátečku. Je třeba doufat, že o roce 2022 se bude bádat „jen“ jako o kubánské krizi II a že historici budou měřit jen to, jak blízko od vzájemného konfliktu se ocitly dvě jaderné velmoci. A že někdo rozebere důvody lhostejnosti, s jakou k tomu scénáři přistupujeme. Začít by se mohlo u moderního člověka, jemuž svět splývá s virtuální realitou a válka s počítačovou hrou.