Jan Folný je autor, který neklame. Když se jeho knížka, kterou získal před pěti lety jistou pozornost, jmenovala Buzíčci, pak to byly opravdu povídky o homosexuálech, zajímavé právě jakousi bezelstnou otevřeností. Když se nyní jeho nová knížka jmenuje Víkend v Londýně, je to opravdu o víkendu v Londýně a tom, co se během něj může přihodit. To je myslím fér.

Janu Folnému bylo loni čtyřicet a v ocenění jeho férovosti můžeme pokračovat, neboť i postavám jeho knihy je čtyřicet, tedy bude jim v tom Londýně. Dva spolužáci ze střední školy je letí oslavit právě tam, jednak proto, že pařba v Londýně je něco jiného než v Braníku, a pak v Londýně žije už pár let třetí z nich, gay Adam, u kterého, a jeho anglického partnera Chrise, budou těch pár dní bydlet. To je základní dějové východisko: plán na rituální alkoholizaci na čtyřicátiny, nějaký pořádný zásek za životem, který je už asi za svou půlí, a přitom nikam moc nedošel. Petr prodává SIM karty a trpí sexuální frustrací (touží po orálním sexu) ve svém typizovaném manželství s frigidní učitelkou. Marek je alkoholik, maskující to neúspěšným literárním bohémstvím, manželství dávno ztroskotané, bez peněz a perspektiv, s vážnými úvahami o sebevraždě, kterou odjíždí spáchat do londýnského metra. No a Adam je homosexuál, který má pocit, že tloustne, tak chodí na spinning (to je šlapání na místě) se svou trenérkou a pak se vrací ke svému Chrisovi, se kterým se seznámil, když nedaleko od něho vybuchl autobus, a po letech soužití by chtěl mít dítě, tady samozřejmě adoptované, jenže jeho partner, který si žije spokojeným hédonismem, to nechápe. 

Takže se v Londýně sešli tři poněkud sešlí Češi, takoví zválení hrdinové naší doby, kteří se teď těší, jak to rozjedou, i když se do toho musí zároveň trochu nutit, protože čtyřicítka je čtyřicítka. Jak čtenář předpokládá, věci se vyvinou poněkud jinak, ba vyvinou se (očekávaně) tragicky: jeden z nich (nebudu prozrazovat kdo) nepřežije noční kolizi s pasákem rumunské prostitutky, což, jak lze pochopit, změní plány nejen dvou přeživších kumpánů. Z toho plyne základní poučení, nepřehánět to v Londýně s alkoholem, a když tak dát si pozor na prostitutky, ať už jakéhokoli původu. V tom smyslu jde o knihu řekněme výchovnou.

O jakou knihu jde literárně? Když napíšu, že o bazální literární amatérismus, který navíc není právě původní, pak je to pravda, i když ne celá. Výchozí situace (tři kamarádi a jejich problémy středního věku v perspektivě veselé beznaděje) má vieweghovský rodokmen, ovšem bez Vieweghovy lehkosti a ironie. Folný je proti svému (intuitivnímu) vzoru mnohem vážnější, jaksi koženější a tužší. Píše na hranicích svých možností, bez osobité jiskry a espritu, na sílu se tlačí do různých stylových poloh, zkouší variovat a obměňovat polohy, ale je to vždy poněkud nucené a vydřené, se stlačeným potenciálem vypravěčským, který se nikdy neodlepí od základní popisnosti. Je za tím cítit spíš vůle něco dát dohromady než literární nadání a talent. Toho Folný má jako… jako rockový kytarista v amatérské kapele z Karlových Varů, která vždycky zůstane amatérská, ale ta snaha se cení. 

Jenže to je jen část pravdy. Ta druhá je v té upřímné snaze vyjádřit literárně nějaké podstatné životní pocity, které, a to se Folnému dá věřit, jsou jeho pocity a stavy osobními. Tak se do toho příběhu tří kamarádů, kteří vlastně ani moc velcí kamarádi nejsou, neboť si ani nemají co říct, a jediné, jak ten víkend zvládnou, je se pořádně opít, promítá frustrace, kterou se Folný snaží překonat právě tím psaním. Je to frustrace z plynoucího času a nedostatku životního smyslu, který se vyjevuje třeba právě kolem čtyřicítky. Folný se pokusil tento stav vystihnout a postavit z něj příběh, nijak strhující a už vůbec ne rafinovaný, ale dojem zanechá a své čtenáře si najde. Takové, kteří chápou, co to znamená hrát v rockové kapele z Karlových Varů… odkud se Folný kdysi vydal do Londýna.    

Jan Folný: Víkend v Londýně. 244 stran, Host, Brno 2018.