Po čase by člověk měl zase něco hezkého napsat o Zemanovi. Tedy o prezidentovi Miloši Zemanovi. Je nutné říct, že svůj úkol v minulých třech důležitých dnech splnil vlastně skvěle, tak, jak si jistě přál. Zvládl pozorovat několik vojenských přehlídek, sešel se se státníky několika civilizovaných zemí, několikrát řečnil a jako vždy to mělo hlavu a patu. Odolával hrdinně pekelnému počasí. Otázka je, jestli v něm neměl prsty, tedy pařáty.

Opravdu je nutné uznat, že se Zeman držel, zdálo se, duševně i fyzicky, což možná bude dílem lékařského konzilia, ale hlavně nějaké vnitřní síly, kterou ten člověk v sobě má, byť je to síla třeba negativní, pocházející z černé magie. Mám totiž takovou teorii, že Ovčáček je homunkulus, umělý človíček vypěstovaný z Mistrova semene, jak to popisuje Paracelsus a jistý Goethe ve Faustovi. Tím mistrem alchymie je samozřejmě Zeman, což by tedy vysvětlovalo mnohé, třeba ta sprostá slova, která prostě černokněžník užívat musí, neboť to jsou orákula, jeho zlomyslné skutky i jeho nadlidskou odolnost.  

Pozornost byla jako obvykle věnována aktu, který z nějakých důvodů považuje mnoho lidí za důležitý, tedy k předávání hradních vyznamenání. Je zajímavé, že právě toto se těší takové oblibě, ba vážnosti. Jde evidentně o zbytky dávného rituálu pomazání výjimečných jedinců, kteří tím mají získat zvláštní moc, již pak předávají ostatním. Jde tedy o věc, která má sloužit k posílení jednoty a mentálního zdraví kmene. 

Tu se Zeman zcela vědomě snaží zničit, mimo jiné výběrem vyznamenávaných. Je téměř vyloučeno, že by si toho nebyl vědom, ale stejně to činit musí. Je v tom nejspíš opět něco magického, nejspíš právě nějaký kšeft s peklem, které mu dalo za úkol dělat si z lidí legraci, ba činit si z nich blázny – a přitom je rozeštvávat. To se mu vydatně daří a lze i v příštích letech očekávat, že to nebude jiné. Lidí bizarního typu bylo v této zemi vždy dost, těšili se i jisté popularitě a uznání, takže prezident vyznamenávající různé kašpary, agenty a pochlebníky nebude v úplném rozporu s vůlí a vkusem určité části národa. Námitka, že mezi dekorovanými jsou vždy i lidé vážní a solidní, je lichá právě v tom, že zamíchají-li se do sboru i ti trepifajkslové, padá tím hodnota celku. A o to prezidentovi právě jde. On sám je příkladem toho, jak se sebou lze udělat cokoli. Proč by to neudělal i se společností?  

Její významná část, řekněme ta, která oceňuje právě opačné vlastnosti, tedy důstojnost, věrnost zásadám a cosi jako charakter, s tím má chronický problém. Lze to chápat, ale měla by se snažit, aby se to nestalo problémem jejím. Tím nejhorším je propadnout zapšklosti a chovat se stejně jako on, v čemž ho však nikdy nepřetrumfnou. Neumí to a nejsou ani zdaleka v takové pozici jako on. Výsledkem pak je, že je ovládne zapšklost. Nejen vůči onomu kouzelníkovi s nicotou, ale zapšklost jako stav mysli a duše. A to je nebezpečný stav. Zapšklost je příšerná a nakažlivá vlastnost, na níž je nejhorší to, že brání v dýchání a ve střízlivém a svobodném pohledu na věc. Ten říká, že za pár měsíců už si málokdo bude pamatovat, kdo to tam v říjnu na Hradě vlastně byl.

Ano, je pravda, že zbude nějaký ten čertovský smrad, ale na to už jsme přece zvyklí. A my Češi máme vlastně čerty docela rádi, nebo ne?