Jen dál se snaž, ty na to máš. Musel to být utěšený okamžik, když minulou středu ve Španělském sále na Hradě zazněla tahle slova, na konec písně Michala Davida Pár přátel stačí mít, která byla zařazena na závěr hudebního programu oslavy vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách, již hlava státu uspořádala pro ty nejoddanější z oddaných, nejrychleji kroužící satelity kolem českého Krále Slunce. Zazněla. Představuju si spíš, že zaburácela, až ze stropu skoro opadávaly štuky.

Ta chvíle si to zasloužila, byla to vlastně chvíle dvojího triumfu. Prezidentova i hudebníkova. Protože co může být větším výrazem uznání, etablovanosti, certifikátem společenského významu, důstojenství, než je-li někdo vyzván zazpívat právě na tomhle místě, právě při téhle příležitosti. Michal David zpívá prezidentovi. Instituce zpívá instituci. Co jiného by v takovou chvíli mělo znít? Určité okamžiky zdejšího života tuhle hudbu prostě vyžadují, nic je nevystihuje líp, je s nimi srostlá. Pro obě hvězdy večera měl ten okamžik taky symbolickou hodnotu, dosáhly během něho jakéhosi vrcholu. Miloš Zeman mohl triumfálně oznámit, že se spolu se svými věrnými stal majitelem budoucnosti nebo alespoň příštích pěti let, během nichž už nebude muset brát ohledy na nikoho a na nic. Pro Michala Davida ten večer byl dovršením dvacetileté cesty, která začala v únoru 1998 jeho vystoupením na Staroměstském náměstí po návratu hokejistů z Nagana. Největší český porevoluční comeback. Nedá se nic dělat.

Před těmi dvaceti roky jsem měl s Michalem Davidem drobounký karambol. Po tom Naganu jsem o něm cosi uštěpačného napsal a on mi telefonoval do práce, nakonec z toho byl delší hovor. Nemůžu říct, že bychom se během něj zrovna shodli, ale upřímně se mě, myslím, snažil přesvědčit, že ho špatně chápu. Že on přece není nějaký režimní umělec z časů normalizace, že prostě hraje pro lidi nebo tak něco a za komunistů si taky užil svoje. Měl jsem pocit, že v té konverzaci mám navrch, snad i proto, že historie je na mé straně – nebo jak to říct. Že se v čase stále ještě docela mladé svobody bavím s nějakým anachronismem a z telefonu na mě promlouvá hlas z minula. Samozřejmě to byla hloupost, protože budoucnost tehdy mluvila hlasem Michala Davida a já jen propadl iluzi, že to těch pár porevolučních roků, během nichž se ty nejprovařenější normalizační hvězdy trochu stáhly z veřejného prostoru, jsou známkou nastolení nových pravidel, zatímco byly jen krátkodobou výjimkou z těch starých. Asi věčných. 

Byl to tenkrát rozhovor, jehož účastníci jeden druhého upřímně nechápali. Já nedokázal pobrat Davidovo opakované a zdůrazňované tvrzení, že on nikdy žádnou politickou hudbu nedělal, v žádném případě nebyl „režimní umělec“. Ta představa byla nesmiřitelná s mou (předpokládám, že nejenom mou) životní zkušeností, protože pop music osmdesátých let pro mě režim pozdní normalizace vyjadřovala snad ze všeho nejvíc – agresivní bezduchostí, před níž jako by nebylo úniku. Rozesmátou, otlemenou fasádou, jíž „zkrášlovala“ znavené a tupé poměry, v nichž se mimo jiné nedoporučovalo brát hudbu a vůbec umění moc vážně. Pro něj musela být naprosto nesrozumitelná moje neschopnost pochopit, že se někdo prostě chce líbit co nejvíc lidem, dosáhnout toho, aby ho slyšeli najednou. Je správné být tam, kde jsou lidé, a člověk udělá všechno pro to, aby se k nim dostal, protože ví, že k těm velkým shromážděním tak nějak patří, musí tam přece být.

A není úplně důležité, jestli je to na spartakiádě, navíc „když se podaří, co se zdařit má, to je hned krásně na světě“, na tom přece není nic politického, to je neotřesitelná životní pravda platná za všech režimů. Tahle, nadneseně řečeno, vůle být s publikem se asi podílela na nepochybně úspěšné Davidově „transformaci“. Umožňovala mu říkat v devadesátých letech zcela přesvědčeně, že finále filmu Discopříběh, v němž zástupy zábavychtivé mládeže trsají v rytmu hudby Kroků Františka Janečka na náměstí v Plzni, předznamenalo sametovou revoluci. Nakonec i do ní se umělec zapojil, bleskově o ní napsal oslavnou píseň, moc se tenkrát sice neujala, ale to je jedno. Logické bylo i to Nagano, stranické sjezdy, Španělský sál. Byli tam posluchači a bylo potřeba přijít za nimi.

A hudba Michala Davida – ať už ta, kterou hrál s Janečkovými Kroky, nebo na pozdější sólové dráze – je tomu uzpůsobená. Je to hudba, která neklade žádné nároky, nestaví překážky. Na její kolovrátkový rytmus se dá tancovat i po několika panácích, text s rýmy na první dobrou je možné si snadno zapamatovat, refrén může zařvat i zástup fanoušků na hokeji. Po posluchači ani po interpretovi nic nechce, o to snadněji vleze pod kůži, provrtá se do ucha. Jsi dobrý tady a teď, dej si kolu, bude ti chutnat, užij si to. Táta ti třeba nerozumí, ale já jo. Je to hudební oslava jednoduchých požitků, dalo by se říct, bez paměti, tradice a perspektivy, ideální zvukový doprovod pro radostnou a ničím nekomplikovanou spotřebu.

Hudba, která nic neřeší, pro lidi, kteří nic neřeší, může to být i jejich životním programem, identitou, k níž se hrdě hlásí – nikdo po nás nebude nic chtít, potom nastane nirvána. Možná i v tom je ta její odolnost, životnost, schopnost oslovit i posluchačskou generaci, která ty písničky zná od rodičů. A jejich interpret si i po všech těch letech udržel jistý entuziasmus, asi je skutečně rád, když se lidem líbí. Asi po nich taky nic jiného nechce, nasype jim ty tóny a oni je rádi zkrmí, všem je dobře. Dává to smysl, prezidentovi nejnižšího společného jmenovatele – tedy přesněji sice nejnižšího, ale ne společného – hraje umělec nejnižšího společného jmenovatele. Oba dva se tam dočkají nějakého sebepotvrzení. Snaží se. Mají na to.