Deset vrcholů architektury a designu pohledem Terezy Kozlové

Od Plečnika k Pleskotovi

Deset vrcholů architektury a designu pohledem Terezy Kozlové
Od Plečnika k Pleskotovi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Sto let republiky v designu a architektuře.

Josip Plečnik: úpravy Pražského hradu, 1921–1934

Roku 1920 byl slovinský architekt vládou ČSR ustanoven architektem Pražského hradu. Až do roku 1934 pak spolu se svým žákem Ottou Rothmayerem intenzivně pracoval na úpravách Pražského hradu. Na raných Plečnikových pracích je zřetelný vliv vídeňské Wagnerovy školy. Secesní tvarosloví však brzy opustil a začal využívat jednoduché monumentalizující výrazové prostředky ovlivněné antikou a ranou italskou renesancí. Měl mimořádný smysl pro detail a užití kvalitních materiálů. Úpravy Pražského hradu reprezentují vrcholné období jeho tvorby.

Ludwig Miese van der Rohe: Vila Tugendhat, 1928

Spolu s německým pavilónem na výstavě Expo v Barceloně (1929) je vila Tugendhat považována za nejvýznačnější předválečné dílo architekta Ludwiga Miese van der Rohe, jednoho z otců moderní architektury 20. století. Zároveň je to stavba, která spoluurčila nová měřítka moderního bydlení. V roce 2001 byla vila Tugendhat zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO.

Hans Ledwinka: Tatra T87, 1937

Luxusní aerodynamický automobil se svou rychlostí 160 km/h řadil mezi nejrychlejší vyráběné vozy své doby. Konkurenti této třídy však používali motory s téměř dvojnásobným objemem a spotřebou okolo 20 litrů paliva, zatímco Tatra 87 měla díky aerodynamickému tvaru spotřebu jen 12,5 litru. Automobil úchvatného tvaru navrhl Hans Ledwinka, zámečník, jenž se díky neobyčejnému talentu stal brzy šéfkonstruktérem a později technickým ředitelem Tatry. Po válce byl za pokus o záchranu svého majetku v Sudetech vězněn a později odsouzen za kolaboraci, neboť z pozice ředitele firmy komunikoval s říšskými orgány. Využil proto možnosti odchodu do Německa. V roce 2007 byl na ženevském autosalonu uveden do „síně slávy“ mezi nejvýznamnější konstruktéry evropské historie automobilů. Své kvality vůz prokázal mimo jiné v letech 1947–1950, kdy s ním Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund podnikli cestu do Afriky a Jižní Ameriky.

Tatra T87. - Foto: archiv

Jaroslav Ježek: Elka, 1957

Za ikonu českého poválečného porcelánu lze bez nadsázky označit soubor Elka Jaroslava Ježka. Charakteristickými znaky období jeho vzniku byl vpád barevnosti a dynamičnost, realizované v keramice deformacemi pravidelných tvarů a osovou asymetrií. Ježkův soubor vyniká především nesmírně elegantním organickým tvarem konvice, jejíž tělo není osově souměrné. Na světové výstavě Expo 58 v Bruselu získala Elka Grand prix. Servis byl jako jeden z mála vyráběn v kompletní podobě, tedy jako kávová, čajová, moka a jídelní souprava. Má nespočet variant dekoru, nejznámější je však verze s černým fondem a zlatotiskovým motivem labutě. Týž autor navrhl pro duchcovskou porcelánku plastiky zvířat ve vláčných tvarech, které lze rovněž řadit k ikonám českého designu. Za sérii tří sošek Klisničky a Hřebečků
získal Ježek na Expo 58 prestižní Zlatou medaili.

František Vízner: „oční koupátko“,1962

Ikonická váza-žardiniera, ve sběratelském slangu nazývaná „oční koupátko,“ vznikla původně jako Víznerova diplomová práce na pražské VŠUP. Pod vzorovým číslem 13162/17,5x11,5 se později sériově vyráběla v Rudolfově huti. Víznerovi se podařilo opustit rotační tvary a využívat optických vlastností silnostěnného skla. V 60. letech tak sehrál zásadní roli v oblasti lisovaného skla a jeho vázy i žardiniéry z té doby jsou dodnes designově vysoce aktuální, a tudíž velmi vyhledávané sběrateli. František Vízner za svou kariéru vyzkoušel různé principy výroby skla. Začal jako návrhář lisovaného skla, koncem 60. let navrhoval pro Škrdlovickou sklárnu foukané vázy a mezinárodní slávu mu vynesly zejména
ručně broušené objekty z taveného skla.

Libuše Niklová: Buvol, 1971

Světově nejznámější českou designérkou je zatím jistě Libuše Niklová a její hračky, které navrhovala nejprve pro břeclavský Gumotex a později pro Fatru Napajedla. Do dutých gumových figurek vnesla zcela nové výtvarné pojetí vzbuzující něhu a vybízející dítě k okamžité taktilní komunikaci. Jejím nejzásadnějším počinem však byl patentovaný vynález sedacích hraček, z nichž vyniká zejména Buvol. Ve spolupráci s technology připravovala zkušební svářecí elektrody, pomocí kterých se vyrábějí hračky dodnes.

Vila pro manžele Tugendhatovy. - Foto: Profimedia.cz

Karel Hubáček: Ještěd, 1963–1973

Ikonická stavba svým tvarem připomíná meziplanetární koráb, což umocňuje množství technicistních detailů a technologických „novinek“. Na základě televizní věže na Ještědu architekta Karla Hubáčka a statiků Zdeňka Zachaře a Zdeňka Patrmanna došlo k ustavení legendárního SIAL – Sdružení inženýrů a architektů Liberecka – a brzy nato ke zrodu slavné Školky SIAL, kde se formovala silná generace českých architektů. Ateliérem prošli kromě jiných architekti Martin Rajniš, Ján Stempel, Jiří Suchomel nebo Emil Přikryl.

Minitesla, 1975

Jedním z nejoblíbenějších sběratelských kousků českého designu je rovněž přenosný televizor Tesla 4156AB zvaný Minitesla. Svádí jak ladnými křivkami, tak nebývale širokou škálou barev, v nichž se vyráběly jeho plastové skříně. Jeho výrazný design si však v době vzniku nezískal mnoho příznivců, proto byla výroba brzy ukončena. Vyráběla jej v letech 1975–77 Tesla Orava ve spolupráci s jugoslávskou firmou Rudi Čajavec.

Vlado Milunič a Frank Gehry: Tančící dům, 1994–1996

Odvážná moderní architektura v Praze stále hledá obtížně své místo. Výjimku představuje Tančící dům, jenž rovněž nebyl a stále není přijímán jednoznačně. Jisté však je, že se netradiční stavba stala jedním ze symbolů města a turistickým magnetem. Dům vyrostl na místě proluky vzniklé po americkém náletu 14. února 1945. O zástavbě místa bylo rozhodnuto již v roce 1963, zásadní krok se však uskutečnil až v roce 1992, kdy pozemek zakoupila nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden. K realizaci byl vybrán projekt českého architekta chorvatského původu Vlada Miluniče, který ke spolupráci přizval renomovaného kanadsko-amerického architekta a designéra Franka Gehryho. Objekt je složen ze dvou částí, statické a dynamické, podobně jako společnost, kdy se její menší část oddělila od většinové, staticky totalitně strnulé, a vydala se do světa změn… „Náhodou došlo k tomu, že dva architekti z odvrácených konců zeměkoule ve vzácné shodě postavili za holandské guldeny Praze hezký odvážný dárek, který se stal pozitivním symbolem města, tancem nad koncem totality. Byla to úžasná doba a náš dům je toho dokladem,“ napsal kdysi Milunič.

Josef Pleskot: Dolní oblast Vítkovice, 2012–2015

Konverze industriálního dědictví pro typologicky zcela odlišné využití se v posledních letech staly jednou z nejzajímavějších myšlenkových linií současné architektury. Národní kulturní památka industriální architektury Dolní oblast Vítkovice se rozprostírá na ploše cca 500 x 500 m. Po ukončení výroby železa v Ostravě se diskutovalo, co s bývalým průmyslovým areálem. Nad plánem jeho zbourání převážila myšlenka revitalizace objektu a jeho zachování jako technické památky pro budoucí generace. V prosinci 2008 se jako jedna ze čtyř českých památek dostala na vznikající seznam Evropského kulturního dědictví. Za revitalizací industriálního území stojí architekt Josef Pleskot. V roce 2014 získal titul „architekt roku“, a to za „pokračující sérii architektonických realizací, které patří k oborové špičce toho, co vzniká v České republice. V tomto roce především za unikátní revitalizaci postindustriální čtvrti Dolní oblasti Vítkovice“.

27. října 2018