Knížka překladatele Zbyňka Černíka Cesty na sever patří k žánru, který by se dal nazvat kapesní životopis pro rychlé použití. V určitém věku, obvykle středně pokročilém, na člověka přijde chuť shrnout svůj životaběh do písemné formy, jednak pro sebe, případně pro ty, které by to mohlo zajímat. Nejde přitom o žádné paměti, které by poskytovaly „obraz doby a společnosti“, ani o žádné memoáry s literárními ambicemi pro věčnost. Spíš to je takové rozvedené curriculum vitae, doplněné o pár postřehů a charakteristik, o nějaké informace, anekdoty a vzpomínky na věci, u nichž pisatel byl a které jsou možná zajímavé ještě pro někoho jiného.

Tento předpoklad Černíkova knížka splňuje, zvlášť pro pamětníky, řečeno s klasikem, „báječných let pod psa“. Černík je ročník 1951, socialismus dostal už do kolébky. Narodil se se špatným kádrovým profilem (otec byl majitelem obchodní firmy, pak řidičem náklaďáku), ale to konstatuje spíš pobaveně; v lehkém duchu se ostatně nese celé vyprávění. Šedesátá léta prožil jako vzdorný teenager s přirozenou inklinací ke všemu západnímu, v létě 1968 se rozjel do Anglie, tam ho zastihla okupace, zdržel se v Paříži, pak se vrátil domů. V roce 1969 se dostal (na odvolání) na FF UK na anglistiku, tu otevřeli v kombinaci s nordistikou. Tím se rozhodlo o jeho osudu.

Být nordistou za normalizace byla raritní specializace, která intelektuála již sama o sobě dost definovala. Skandinávie v té době měla známky téměř ráje (mimo jiné i sexuálního, jak Černík letmo vzpomíná), který byl obyčejnému smrtelníkovi těžko dosažitelný. Naopak člověk, který s ní v kontaktu byl, jevil se pak režimu, často právem, jako podezřelý, z jiného pohledu privilegovaný. Škoda že Černík píše o svém vztahu k severu jen lakonicky, jaksi mimochodem, přitom by asi bylo zajímavé popsat, jakými proměnami „báječný sever“ za těch padesát let prošel a v čem je třeba jiný, než když ho jako mladík poznával. Takhle registruje především své cesty, které tam podnikl, samozřejmě i autory, se kterými se setkal, osobně i překladatelsky: zábavné je líčení věčně namazaného Pera Olova Enquista, který se v listopadu 1989 ocitl v Praze a vůbec o ničem nevěděl. V případě toho nejslavnějšího, režiséra a také spisovatele Ingmara Bergmana, šlo o známost jen na dálku, což se nepodařilo změnit ani po roce 1989, kdy se mohlo zdát, že by třeba Bergmanovu ostrovní izolaci obměkčil vliv kolegy Václav Havla. Černík přeložil většinu Bergmanových textů a zasloužil se o to, že geniální Švéd tady pro generace čtenářů byl skoro, vzhledem k počtu prodaných Bergmanů, členem domácnosti.

Po studiích se Černík živil jako tlumočník a průvodce turistů, jeho ambicí ale bylo překládat literaturu, k čemuž se dostával postupně a neokázale, aniž se dral. V roce 1977 nastoupil do nakladatelství Odeon, kde zůstal až do konce jeho existence začátkem 90. let. Odeon v těch letech byl mimořádný fenomén. Koncentrace osobností spolu s jistou chráněností z něj vytvořily dokonalý klenot „šedé zóny“, svým způsobem instituci na úrovni univerzitní či akademické, v té době ostatně zdevastovaných. Černík šetří slovy, ale pár historek poskytne, třeba o Miloslavu Žilinovi, polyglotovi a všeznalci, originální osobnosti, přitom svého druhu bohémovi.

Černík v sobě bohémské sklony měl ovšem také, a když líčí své putování po podnájmech a sklepních prostorách, kam se uchýlil po rozvodu, získává text rysy románu řekněme sociálního, ne náhodou padne zmínka o slavném Hamsunově románu Hlad. Humanitní intelektuál za socialismu byl ostatně zajímavým sociálním jevem a mnohý současný by se divil, v jak skromných a improvizovaných poměrech, z ruky do úst, tehdy mnozí žili. Typické je, že si Černík nikdy nestěžuje, vzpomíná na vše s jakousi radostnou pobaveností a bohémskou lehkostí. Se svým osudem je zjevně vyrovnán, spokojen a lze mu věřit, když píše, že v příštím životě se chystá být kavárenským povalečem. Tak snad ještě nějakou dobu vydrží být nordistou.

Zbyněk Černík: Cesty na sever. Vydal Torst, Praha 2020, 176 str.