„Mne zužují lidé na feministku, ale já nejsem jen feministka,“ povzdechla si Františka Plamínková v rozhovoru s jednou ze svých přítelkyň. Výrok přesahuje svým významem pouhou osobní reflexi postavení této pozoruhodné osobnosti v kontextu českého a československého ženského hnutí. Plamínková, profesí učitelka, vstoupila na dráhu aktivistky v období dynamických společenských změn přelomu 19. a 20. století, generačních rozporů a živých diskusí v ženském hnutí o ženě a její budoucnosti v moderní české společnosti.

Stala se neformální mluvčí mladé generace aktivistek usilující o rozšíření programu ženského hnutí o požadavek ženských práv v ekonomické, právní a politické oblasti. Dobře věděla, že takové požadavky není možné prosadit pouhým kulturním a osvětovým působením; jejich realizace vyžadovala soustavnou politickou práci. Politika se stala Františce Plamínkové osudem.

Její politické schopnosti prověřil boj za volební právo žen v letech 1905–1907. Pro ženské hnutí i samu Plamínkovou skončil porážkou; o to větší, že naděje na změnu v dohledné době byla mizivá. Ani tento neúspěch ji nedonutil k ústupu. Naopak: posílil její úsilí domoci se cíle navzdory nepřízni státu. Zvolila jen jinou taktiku: nejdříve hledala mezery ve volebním zákonu do říšské rady přijatém v roce 1907. Když se ukázalo, že zákon nelze obejít, neboť výslovně vylučoval ženy z volebního práva, soustředila se na volební řád do českého zemského sněmu z roku 1861. Františka Plamínková dovedně využila skutečnosti, že volební řád výslovně nezbavoval ženy volebního práva, a s odkazem na demokratickou zásadu Co není zakázáno, je dovoleno vytvořila prostor pro první ženské kandidatury do českého zemského sněmu v roce 1908. Ani jedna ze tří kandidátek neuspěla; ukázaly však veřejnosti, že boj za hlasovací právo žen má smysl. Již další volby, tentokrát doplňovací do českého zemského sněmu ve volebním obvodu Mladá Boleslav – Nymburk, v nichž zvítězila žena, spisovatelka Božena Viková-Kunětická, prokázaly správnost zvolené taktiky. Františka Plamínková její kandidaturu veřejně podporovala. Tímto úspěchem končí první etapa politického života Františky Plamínkové završená na jaře 1918 vstupem do České strany socialistické.

Proti celibátu učitelek

Politickou činnost spojovala s prací v ženských spolcích. Bojovala proti celibátu učitelek; nutil je volit mezi profesí a manželstvím. Celibát se jí velmi osobně dotýkal, i ona stanula po absolutoriu učitelského ústavu před rozhodnutím, zda bude učit, nebo zda rezignuje na profesní kariéru a provdá se. Zvolila kariéru před sňatkem – na rozdíl od většiny kolegyň hledajících zabezpečení v manželství. Ona sama však manželství nepovažovala za zabezpečovací instituci, činilo podle ní ženu závislou na manželovi. Chtěla rozhodovat sama o sobě a být nezávislá a totéž zajistit všem ženám. Proto se soustředila na prosazení rovnoprávnosti žen a mužů ve veřejném i v soukromém životě.

Františka Plamínková po vzniku Československé republiky usoudila, že nastal vhodný čas realizovat cíle, jichž ženské hnutí dosud nedosáhlo: volebního práva a rovnoprávnosti. Nechala se penzionovat a od té doby věnovala veškeré síly politice a práci v ženském hnutí. Pracovala s plným nasazením a totéž vyžadovala od svých spolupracovnic. Traduje se o ní, že když odjížděla na pracovní cestu, diktovala do poslední chvíle sekretářce, stojíc už jednou nohou na stupátku vagonu. Podobné situace u ní byly na denním pořádku; byla typickou workoholičkou, i když tehdejší slovník tento pojem neznal.

Její workoholismus a nezávislost jí však působily čas od času politické problémy. Poprvé v roce 1923, kdy ji místní stranická organizace Praha – Staré Město vyloučila za to, že na schůzi ústředního výkonného výboru hlasovala proti vyloučení spolustraníků Louisy Landové-Štychové a dr. Bohuslava Vrbenského ze strany. Provinili se tím, že v Poslanecké sněmovně nehlasovali v souladu s usnesením klubu pro zákon na ochranu republiky. Za porušení stranické disciplíny následoval trest v podobě vyloučení. Stranická disciplína však Plamínkové mnoho neříkala, v tomto případě, ani jindy. Rozhodovala se podle svého svědomí bez ohledu na možné důsledky. Do kauzy zasáhlo předsednictvo strany intervencí ve prospěch Plamínkové, po níž organizace vzala vyloučení zpět. Nestandardní postup předsednictva reflektoval politickou a veřejnou pozici této ženy. Zájem strany momentálně převážil nad důrazem na stranickou disciplínu.

Uplynul sotva rok a Františka Plamínková se znovu dostala do sporu se stranou, tentokrát se stranickým klubem v zastupitelstvu hlavního města Prahy, kam byla zvolena v obecních volbách v roce 1919. Tentokrát bylo obvinění vážnější: klub ji odvolal z rady hlavního města Prahy pro porušování stranické disciplíny. Kladl jí za vinu hlasování a jednání proti usnesení klubu (několikrát hlasovala společně se zastupiteli za KSČ) a časté cesty do ciziny (souvisely s jejími feministickými aktivitami), kvůli nimž chyběla na důležitých hlasováních. Předsednictvo se za ni znovu přimluvilo a klub své rozhodnutí zrušil. Spory však pokračovaly dále a skončily v lednu 1925 rezignací Plamínkové na členství v zastupitelstvu a radě. Nabídku klubu na odvolání rezignace nepřijala a svou pozornost obrátila k parlamentu.

„Naprostý výsměch demokracii“

V letech 1925, 1929 a 1935 byla zvolena senátorkou Národního shromáždění. Do Senátu přišla v době, kdy již pominulo prvotní nadšení liberálních ženských organizací ze vzniku demokratického československého státu, s nímž spojovaly naděje na nové uspořádání vztahů mezi muži a ženami. Velmi brzy se ukázalo, že zakotvení rovnoprávnosti pohlaví v ústavě není dostatečnou zárukou rovného postavení žen a mužů v profesním, veřejném ani v privátním životě. Františka Plamínková se zamýšlela nad postavením ženy v demokratické společnosti, přičemž důsledně vycházela z pojetí ženy jako člověka a občana, a poukazovala na možná nebezpečí pro demokracii plynoucí z nerovného postavení žen a mužů. „Patrno, že ženy se nesmí uspokojiti zdáním politické svobody a že se musí neúchylně domáhati uplatnění všech jejích složek v životní praxi. Zatím jsme od ideálu velmi vzdáleni. Nechci soudit, zda jest do důsledek všude se projevující reakce, nebo nemyslivosti. Obě příčiny však jsou nebezpečím pro zdravý vývoj mladého státu. Nechť se nikdo nemýlí, že je věc méně vážná, protože jde o ženy. Jde o princip, o občany. A těm všem v pravé demokracii nutno měřit stejně.“

Když vláda v letech hospodářské krize provedla výrazná úsporná platová opatření ve veřejné správě namířená prioritně proti vdaným zaměstnankyním, neváhala označit je za „naprostý výsměch demokracii“. Její argumenty měly obecnější charakter a polemizovaly s názory, že nastal čas vrátit ženu rodině. Dotazovala se politiků, zda je finanční efekt úsporných opatření tak velký, aby se jím porušovaly principy demokracie. „Demokratu jsou určité cesty a prostředky zakázány, jsou to cesty a prostředky k ovládání druhých mocí bez jejich souhlasu, cesty a prostředky, kterých by pro svou osobu nikdy nesnesl.“

Patřila do okruhu přátel rodiny Masarykovy. Tomáš Garrigue Masaryk byl jejím vzorem, ba dokonce idolem, jak dokládá sbírka Masarykových fotografií dochovaná v její pozůstalosti. Ovlivnil ji nejen svými přednáškami o ženě a podporou ženského emancipačního hnutí, ale také důrazem na nutnost prosazovat demokracii do každodenního života. Naučila se od něho být za všech okolností demokratkou. Neváhala se v otevřeném dopise zastat prezidenta Beneše proti útokům německého kancléře Adolfa Hitlera. Zhroucení první republiky jí otřáslo, přesto se dále angažovala na záchranu republiky a nepřestávala hájit práva žen, o čemž svědčí například odpor proti vládním nařízením umožňujícím propustit vdané ženy zaměstnané ve veřejných službách. Nařízení se jí osobně dotýkala; postihovala zejména učitelky, nejpočetnější kategorii veřejných zaměstnankyň. Slova Františky Plamínkové o souvislosti demokracie a ženské rovnoprávnosti pronesená v roce 1924 nabývala s postupujícími totalitními tendencemi v druhé republice na aktuálnosti.

Když 14. prosince 1938 zanikl klub senátorů národně socialistické strany, odmítla vstoupit do nově utvořeného klubu senátorů Národní jednoty a až do zániku mandátu zůstala nezařazenou senátorkou. Po okupaci odmítla, navzdory dobře míněným radám přátel a hrozícímu nebezpečí ze strany okupačních úřadů, emigrovat a snažila se i ve složitých podmínkách organizovat činnost ženského hnutí. Politika se stala osudem Františky Plamínkové dávno předtím, než vstoupila na jaře 1918 do České strany socialistické. Obavy o její bezpečnost se záhy naplnily. Hned 1. září 1939 byla zatčena a šest týdnů vězněna. Po propuštění byla pod stálým dohledem gestapa, přesto se nevzdala práce v ženském hnutí. Dva týdny po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byla znovu zatčena a deportována do Malé pevnosti v Terezíně. Zde strávila posledních 14 dnů svého života. 30. června 1942 byla popravena v Praze-Kobylisích.