S blížícími se eurovolbami přibývá varování před populisty, kteří by v případě svého – spíše nepravděpodobného – sloučení v jeden koordinovaný celek mohli výrazně ohrozit status quo. Ten se tak jako tak posouvá s obměnou vlád členských států, osazenstvo evropských institucí však zůstává od posledních eurovoleb v roce 2014 stejné.

Těch pět let bylo mimořádně turbulentním obdobím plným výzev, od migrační krize až po brexit, a voliči napříč Evropou se chystají jít známkovat. Odborníci se shodují, že eurovolby budou v každém případě znamenat nějaké posílení proudů skeptických k migraci a integraci, záleží, jak silný ten pohyb bude – na škále od menších varovných otřesů po zemětřesení.

O vzestupu populismu se píše a řeční a vymýšlejí se strategie, jak proti němu bojovat. Většinou bohužel postrádají jednu dost zásadní věc, a to sebereflexi. Projevem naprosté ztráty smyslu pro realitu je žaloba Evropské komise proti státům odmítajícím migrační kvóty z roku 2015, kterou se bude soudní dvůr EU zabývat 15. května – týden před eurovolbami.

Těch kvót, které skončily fiaskem. Původní plán předpokládal přesun 160 tisíc lidí s nárokem na mezinárodní ochranu, státy si z Řecka a Itálie rozebraly jen o něco více než 32 tisíc osob, ty navíc často v místě přidělení nezůstaly a šly dál za hlasem svého srdce (prý říkal něco jako wir schaffen das). Program musel být ukončen a – především v souvislosti s nástupem populistů – myšlenka kvót tiše opuštěna.

Alespoň zdánlivě. Slovensko a Maďarsko neuspěly u unijního soudu s žalobou na způsob, jakým bylo o programu rozhodnuto. Slovensko couvlo, zato Polsko se s novou vládou k odmítačům přidalo, ač předchozí kabinet premiérky Kopaczové kvóty při hlasování prostou většinou podpořil. Evropská komise nás obratem zažalovala a dnes tedy nám třem – Česku, Maďarsku a Polsku – hrozí vysoká pokuta.

Nikdo už přitom nepředstírá, že tu běží o nějaké řešení – program expiroval, přidělené lidi si nepřebralo víc států. Jde o trestání pro trestání, jehož načasování svědčí o totálním rozvratu common sense. Podobnou výpověď poskytuje dokument BBC Inside Europe: Ten Years of Turmoil z ledna letošního roku. Přináší komplexní a nezaujatý portrét, co se v Bruselu dělo kolem brexitu a migrační krize.

Pokud jde o kvóty, rozumný úsudek projevoval od začátku pouze Donald Tusk, kterého sice polští vládní konzervativci považují za loutku Německa, přesto mu jeho středoevropská zkušenost, tolik vzdálená sentimentálně-naivní bublině unijní byrokracie, umožňuje dívat se na svět realistickýma očima. Před politickými dopady povinného přerozdělování varoval a každé volby od roku 2015 mu daly za pravdu. 

Jako Tuskův kontrapunkt poslouží v dokumentu vedle Junckera lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn, který se nejprve pohrdavě vysmívá Maďarům, že nemluví žádným ze srozumitelných jazyků, aby se následně pokoušel v Řecku přesvědčit nějaké migranty mířící do Německa, že existuje i Lucembursko a je to taky bohatá země. Přemluvil jich třicet.