Mnoho umělců touží po tom, aby se o jejich díle mluvilo, aby se do té debaty zapojila pokud možno celá společnost. Takové diskuse jsou však dnes velmi vzácné, můžeme to odůvodňovat uzavíráním se publika do bublin, sektářským založením části soudobé tvorby, jež chce oslovovat jenom „ty své“, otrlostí publika, které je obtížné šokovat a vůbec vytrhnout z letargie, a tak dále. A do toho přišly Kočičky.

Film, který nejenom „zapálil“ sociální sítě, kde ho kritici označovali za otřesnou pedofilní propagandu a obhájci označovali za nepochopenou kritiku způsobu, jímž jsou v současné společnosti sexualizovány děti. Ozývají se i výzvy k bojkotu streamovací služby Netflix, která film uvádí. Republikánský senátor Josh Hawley firmu vyzval, aby snímek ze své nabídky odstranila, stejný požadavek podpořilo několik set tisíc signatářů protestní petice. Senátor Ted Cruz řekl, že firma Netflix by kvůli uvedení Kočiček měla být vyšetřovaná ministerstvem spravedlnosti. Netflix stažení filmu odmítl s tím, že jde o ceněné umělecké dílo. Ta debata má vůbec mnoho pozoruhodných rysů, ani jedna strana o sobě nemůže říct, že by z ní vyšla zrovna dobře. Vlastně ten velký boj o Kočičky potvrdil jediné: v současné atmosféře nějaká široká debata o umění (nebo aspoň o pokusu o něj) a jeho společenském dopadu třeba už ani není možná.

Spor o Kočičky neodstartoval film sám, ale trailer na něj, na základě té upoutávky si pak mnoho účastníků utvořilo neměnný názor. Ten trailer působí vskutku podivně, mírně řečeno. Divák z něj snadno nabude dojmu, že film Kočičky vypráví o partě asi tak jedenáctiletých holek, které si najdou prima koníčka - společné provozování sexuálně velmi explicitních tanců, užijí si přitom spoustu legrace, překonají nepochopení zpozdilých rodičů a nakonec svým rozpustilým „twerkováním“ (velmi rychlé a jaksi návodné kmitání kyčlemi) dosáhnou i přízně publika. Malé dámičky jdou neohroženě a vlastní cestou k happy endu. Tenhle dojem podporoval i optimisticky laděný plakát, který dal Netflix k filmu vyrobit. Není se moc co divit lidem, které zhlédnutí upoutávky vedlo k přesvědčení, že Kočičky oslavují to, že se předpubertální děvčata chovají lascivně, způsobem neodpovídajícím jejich věku, a že je ten snímek - jak se dnes říká - objektifikuje, jejich vyzývavost a přehrávanou smyslnost prezentuje jako „hezkou“ podívanou. Jenomže jakýkoli film není možné posuzovat podle traileru, jehož smyslem není anoncovaný snímek co nejvěrněji představit, ale představit ho jako dílo divácky atraktivní. Vedení Netflixu se po skandálu režisérce Kočiček Maimouně Doucouréové za trailer omluvilo. Nezodpovězená ale zůstává otázka, jakou strategii podoba traileru měla naplnit. Může být, že ta otázka tvůrce traileru jistým způsobem přeceňovala, zábavní průmysl funguje často bezmyšlenkovitě, jako výrobní linka, která narve dílo do nějakého předem připraveného konceptu. Troufám si odhadnout, že se Netflix při propagaci Kočiček ani tolik nesnažil udělat radost pedofilům, jako naplnit klišé o silných hrdinkách, které si jdou za svým a všichni z toho máme tak nějak dobré pocity.

Teď rychle k tomu filmu - on totiž zas až tak zajímavý není. Doucouréová v rozhovorech vysvětluje, že ji k natočení Kočiček inspirovala situace, kdy ji šokovalo náhodné zhlédnutí vystoupení dívčí taneční skupiny, která předvedla sexuálně velmi explicitní číslo. Hrdinka jejího filmu, jedenáctiletá Amy, pochází - podobně jako autorka sama - z rodiny muslimských senegalských přistěhovalců první generace. Žije rozpolcená mezi kulturou sekulární Francie a velmi tradičními poměry doma. Její vnitřní konflikt ještě eskaluje, když se Amy dozví, že si tatínek domů přivede druhou manželku. Hrdinka se instinktivně bouří proti dusivé atmosféře v domovské komunitě, již zosobňuje velice striktní „tetička“, autorita mezi muslimskými ženami. Přimkne se k partě spolužaček, uječených holek, které po škole nacvičují tance zjevně okoukané z klipů různých popových hvězd, s dětským zaujetím napodobují jejich svůdnost, gesta, o nichž třeba ani nevědí, k čemu vybízejí. S podobnou „neználkovskou“ vášní sledují pornografii, na toaletách se pokoušejí natočit penisy starších spolužáků a podobně. Amy do jejich světa vstoupí a rychle se s ním sžije, stane se na něm jistým způsobem až závislou, nově naučené „móresy“ uplatňuje i v osobním životě a doma - vyděsí třeba staršího bratrance, když se před ním skoro začne svlékat, aby se tak vyhnula vysvětlování, proč mu ukradla mobil. Parta „kočiček“ je upnutá na soutěž tanečních skupin, v níž chce porazit starší konkurentky, Amy je rozhodnutá účastnit se za každou cenu, když ale vidí zděšené tváře diváků během jejich vystoupení, dojde k jakémusi prozření. Nakonec najde sílu odmítnout jak svazující režim domova, tak i přesexualizovanou, zvrácenou mentalitu party kamarádek. Je odhodlaná vyrazit vlastní cestou, vše vypadá růžově. No...

Obhájci Kočiček právem předhazují konzervativním kritikům, že si na film udělali názor, aniž ho viděli. Ten snímek nepropaguje pedofilii ani nesexualizuje děti - naopak. On tu sexualizaci odsuzuje. Skeptik by mohl namítnout, že je to osvědčená a v minulosti mnohokrát použitá strategie: odůvodnit zaujaté a detailní zobrazování čehosi skandálního tím, že se tak děje v zájmu demaskování a odsouzení toho odsouzeníhodného jevu. Pohleď, diváku, jak je to (dejme tomu) sexuální násilí strašné, jak je ta nebohá žena bezbranná, když ji ti zachmuření zlosynové svlékají, ach, teď jí servali podprsenku, podívej se dobře a pro jistotu ještě jednou... Nedomnívám se, že motivy Maimouny Doucouréové byly takhle cynické. A uznávám, že je těžké a možná i nesmyslné dělat film o nějakém jevu - třeba hnusném, ale existujícím a aktuálně se šířícím -, aniž by ten jev byl ve filmu zobrazen. Pohled na taneční scény v Kočičkách rozhodně nevyvolává libé pocity, tak to ale bylo autorkou zamýšleno. Film Kočičky může být sporný z hlediska etiky práce. Účinkují-li dětští herci ve scénách, řekněme, mládeži nepřístupných, dbá se o to, aby při natáčení neutrpěli nějakou zbytečnou újmu, třeba aby neviděli, o co přesně v té scéně jde, nebo v ní byli nahrazeni dvojníky. Nic takového se při natáčení Kočiček evidentně nedělo, představitelky, které v době vzniku filmu byly plus minus stejně staré jako postavy, prostě dělaly všechny ty věci, které jsou na obrazovce vidět. Štáb ale prý dbal o to, aby natáčení byli přítomni rodiče, dětské herečky byly pod dohledem psychologa.

Problém filmu Kočičky ale může být v tom, že toho o svém deklarovaném tématu - přesexualizovanosti dnešních dětí (nebo jejich části) - vlastně nic neříká, kromě toho, že je nějakým způsobem zobrazuje, konstatuje jeho existenci. Ve větší šíři film popisuje konflikt Amy s rodinným prostředím, parta, k níž z tradicemi ovládaného světa uniká, je popsaná právě a jenom jako produkt nějaké kultury. Tím, co ta kultura vlastně obnáší, jakým způsobem takové děti formuje, jakým nátlakem na ně působí, se film nezabývá. Jistě, nemusí. Autorce se ale nedaří tuhle plochost, prázdnotu kompenzovat jiným způsobem. Taky kvůli tomu jsou Kočičky film, po němž může člověku v hlavě zůstat jen vzpomínka na nějaké ty skandální obrázky. Při vší dokumentárně stylizované syrovosti navíc často působí dost chtěně, zvlášť ve vztahu k hlavní hrdince, kterou režisérka postrkává od fáze k fázi - ne vždy věrohodným způsobem, aby jí nakonec dopřála nevěrohodně zrychlené a jaksi instantní zmoudření.

Spor o film Kočičky je v jednom ohledu „retro“, připomíná konflikty devadesátých let a dřívějších dekád, kdy konzervativní pravice představovala ve střetech o šokující umělecká díla „zpátečnickou“ sílu, která se snaží potlačit tvůrčí svobodu, zatímco progresivní levice byla na straně „bourání tabu“. Dnes si obě strany svoje pozice prohodily, progresivní levice často působí jako síla dohledu a omezení. Ve vztahu k té diskutované sexualizaci dětí to ale může být složitější. Nemalá část současné popkultury je sexuálně velmi explicitní, stoupenci pokroku to v mnoha případech vítají a někdy i oslavují. Videoklipy jako třeba Wap, společné dílo umělkyň Cardi B a Megan Thee Stallion (stamiliony zhlédnutí na YouTube) nebo píseň Wrecking Ball do Miley Cyrusové jsou kulturní levicí oslavovány jako vyjádření žen, odhodlaných kontrolovat a užít si vlastní sexualitu, projevit explicitně (třeba i vulgárně) svoje potřeby, nebýt předmětem touhy druhých, toužit sama a po svém, stejně otevřeně a třeba bez emocionální „bagáže“. Kritizovat tímhle způsobem projevovanou vyzývavou sexualitu je „slut shaming“, forma patriarchální kontroly nad způsobem, jímž ženy prožívají svoje tělesné potřeby. Popkultura a média prosazují jakýsi ideál sebevědomé ženy-nadsamice, která si umí velmi explicitně říct, co chce, dostat to a jít dál za dalšími dobrodružstvími podobného rázu. Stejná média ale mohou s až cenzorským zaujetím rozebírat filmy a videa mužských tvůrců, jestli nevykazují znaky „mužského zírání“, nejsou v nich nějaké nadbytečné záběry různých partií ženského těla a podobně. Kdyby Kočičky s jejich detaily vyzývavě se komíhajících jedenáctiletých zadků natočil muž, už by si o něj nikdo ani neopřel kolo. A nebylo by se tomu moc co divit. Těžko čekat od dětí, že se v tomhle světě sexualizovaných obrazů budou schopny nějak orientovat. Je to zvláštní. Existuje široká shoda na tom, že mediální a vrstevnická „masírka“ nereálným ideálem vychrtlé krásy poškodila generace mladých žen. Dnes tytéž zdroje šíří ideál podobně nereálný, možná by bylo na čase připustit možnost, že i on může být přinejmenším problematický. Spor o film Kočičky se toho ovšem nedotýká. Možná nejvýrazněji v něm nakonec zaznívá neurotičnost vztahu dnešní společnosti k dětem, na jednu stranu tlačeným do „dospělého“ jednání, zároveň omezovaným soustavným rodičovským dohledem, přepjatými ambicemi a obavami (viz role strašáka, kterou v dnešní veřejné debatě hrají pedofilové a obchodníci s dětmi). Vzniká tak svět, který jim ukradne dětství a zároveň jim nedovolí dospět.