Kdo alespoň trochu pečlivě sleduje amerického prezidenta Donalda Trumpa, musel už nahlédnout jeho typický vyjednávací styl. Do nějaké situace, která dlouhé roky vypadala jako těžko řešitelný status quo, Trump vletí, vyhrotí atmosféru a z toho stavu začíná vyjednávat. Takhle startoval se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem. Nejdřív ho označil za „nebezpečného rakeťáka, který by si měl dát na Ameriku pozor“. Pak mu zrušil dlouho dopředu dohodnutou schůzku, aby ji vzápětí ve velkém stylu v Singapuru uskutečnil a mluvil po ní o Kimovi jako o mladém talentovaném člověku. Na konkrétní výsledky si ještě musíme počkat.

Podobně vyhrotil vztahy s Čínou. Na čínské zboží uvalil masivní cla za 34 miliard dolarů (748 miliard korun) a zakázal čínské investice do technologického sektoru s tím, že Číňané nejdřív musí „přestat krást nápady a začít dodržovat autorská práva“. Číňané se vzápětí zavázali, že začnou kupovat víc amerického zboží, aby se srovnal obří deficit, který Washington v obchodu s Pekingem má.

Trump, povzbuzen posunem, znovu přitlačil a aktuálně hrozí cly za 500 miliard dolarů (11 bilionů korun, výkon celé české ekonomiky za dva a půl roku). Vzápětí napadl Čínu i Evropskou unii za to, že manipulují se svými měnami a tím podrývají obchodní pozici Spojených států. U Číny dlouho kritizuje podhodnocený jüan. U Evropské unie ho silně dráždí euro, které je třeba podle známého německého ekonoma Hanse Wernera Sinna pro Němce měnou zhruba o 30 procent slabší, než by byla jejich vlastní.

Atmosféra je vyhrocená. Nedá se ale popřít, že Číňané pod Trumpovým brutálním tlakem ustupují.

Stejně jako nakonec ustoupili na nedávném summitu v Bruselu všichni členové Severoatlantické aliance a souhlasili, že zvýší co nejdříve investice do obrany na dvě procenta HDP, k čemuž se dávno zavázali, ale jen málo z nich ten závazek plní. Přistoupili na to i Němci, kteří se ještě pár měsíců před summitem ve vládní koaliční smlouvě dohodli, že přes 1,5 procenta HDP nepůjdou. Podobně jako u Kima nebo Číňanů je to zatím posun jen slovy, nikoliv činy. Pokud ale budeme přinejmenším mezi západními spojenci věřit, že sliby a závazky se nedodržují, i tady Trumpův tvrdý styl, který nemá s klasickou diplomacií nic společného, zabírá.

Takový bod zlomu zatím nepřišel ve vzájemném šermování cly mezi Trumpem a Evropskou unií. Obě strany nahodily cla v prvním kole. A Trump teď hrozí novou, velmi citlivou druhou vlnou, kdy chce uvalit clo až 25 procent na dovoz evropských aut.

Zároveň ale do Evropy jasně a opakovaně sděluje: zrušte úplně všechna cla a bariéry, kterými zatěžujete americké zboží, a my uděláme totéž. Velká část Evropanů se tváří, že to neslyší, a opakuje, jak je Trumpovo šermování obchodní válkou nebezpečné i pro Ameriku. Na věcné návrhy zrušení všech cel evropští politici nereagují. To úplně neplatí pro byznysmeny, kteří si velmi dobře uvědomují, jak by je cla zasáhla. Šéfové největších německých automobilek vzkázali po osobních schůzkách Trumpovi přes amerického velvyslance v Berlíně Richarda Grenella, že by velmi uvítali zrušení všech cel na auta mezi Evropou a Amerikou. Zatím to není průchodné. Proti jsou Francouzi, kteří žádná auta do Ameriky nevyváží.

Na víkendovém summitu zemí G20 přišel Trumpův ministr financí Steven Mnuchin s razantním návrhem, aby mezi sebou všechny nejbohatší ekonomiky světa ze skupiny G7 (v evropském případě to znamená celá Evropská unie) zrušily všechna cla, netarifní bariéry a dotace. Nenavrhuje nic menšího než zónu volného obchodu mezi nejsilnějšími ekonomikami světa. Evropané se na to obtěžovali reagovat jen slovy francouzského ministra financí Bruna Le Marieho, který prohlásil, ať Trump nejdřív zruší cla na hliník a ocel. Evropa podle něj nebude vyjednávat s pistolí u hlavy.

Evropané v poslední době dost okázale přehlíží všechny Trumpovy nahrávky, aby začali vyjednávat o skutečně volném obchodu s Amerikou. To znamená nejen bez cel a různých dalších bariér, ale i bez dotací.

To je pro Evropu, která je dotacemi prošpikovaná skrznaskrz, od zemědělství přes biopaliva po energetiku, zjevně za mentálním horizontem. Představa, že by se Evropská unie dokázala shodnout na ukončení dotování, je sci-fi.

Ne že by Amerika nedotovala. Vyjádřeno podílem na výkonu ekonomiky i mírou zasažení různých branží je to ale zvlášť při Trumpově stylu boření mnoha věcí, které vypadaly nezbořitelné, představitelné.

Evropská unie vysílá dnes do Bílého domu za Trumpem svého emisara, který by se měl pokusit obchodní vášně uklidnit. Není jím nikdo jiný než ztělesnění zkostnatělého, změny neschopného evropského establishmentu. Lucemburský předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Prý nebyl vybrán za emisara ani tak kvůli své funkci, jako díky své komické povaze, pro niž má údajně Donald Trump, oceňující barvité figury víc než šedé úřední myši, slabost. Junckerovi jistou komiku nelze upřít. Často plní evropskou debatu veselými titulky. Maďarského premiéra Viktora Orbána nedávno na summitu přátelsky zdravil slovy: „Vítej, diktátore.“ Pozornost přitahuje i Junckerovo časté motání se při oficiálních summitech, jako naposledy při schůzce NATO v Bruselu. Předseda Komise dohady o svém alkoholismu před dvěma lety v rozhovoru pro francouzský deník Libération vyvracel slovy: „Nejsem alkoholik, mám problémy se stabilitou.“ Ty jsou prý následkem vážné dopravní nehody, kterou Juncker zažil v roce 1989.

Francouzský novinář Jean Quatremer, který s Jeanem-Claudem Junckerem hovořil během lehkého oběda, k tomu podotkl, že předseda Komise obědový salát zapil čtyřmi skleničkami sektu. Když spolu mluvili před lety, stál ještě Juncker v čele vlády Lucemburska. K jídlu pil bílé víno a na závěr si dal tři sklenky koňaku.

Schůzka Trump–Juncker slibuje jistě mnoho internetových memů. Není ale mnoho evropských politiků, kteří by věřili, že by Juncker přivezl z Washingtonu konkrétní výsledky. Bude však zajímavé sledovat, co řekne Trumpovi na návrh, aby se na obou stranách Atlantiku skoncovalo se všemi cly, netarifními bariérami a dotacemi.