Značnou a z větší části pobavenou pozornost vyvolala zpráva o dění v americkém nakladatelství Penguin Random House. Část především mladších zaměstnanců byla rozhořčena zjištěním, že se podnik chystá vydat novou knihu kanadského psychologa a globálně známého veřejného intelektuála Jordana Petersona. Svolala se kvůli tomu velká schůze, na níž zaměstnanci ventilovali své rozhořčení, podle reportáže časopisu Vice při tom mnozí z nich plakali, zklamaní z toho, že podnik, v němž pracují, vydá autora údajně transfobního a podílejícího se na radikalizaci čtenářů.

Ale nejde asi tolik o Petersona, jakkoliv hádat se o něj patří k jedné z nejoblíbenějších kratochvílí internetového lidu. Ano, je to takzvaně kontroverzní autor, přičemž odpor proti němu ze strany fanoušků tzv. cancel culture je opravdu značný a někdy taky vysloveně nenávistný, zjevně je to důsledkem toho, že je Peterson natolik populární a komerčně úspěšný, že je i v současné atmosféře nesestřelitelný. Ten obchodní úspěch je založený na tom, že umí oslovit nějakou čtenářskou skupinu, říct, co potřebuje slyšet, třeba i proto, že to od jiné autority neslyšela – především mladé muže, kteří si v současném světě připadají dezorientovaní a mají pro to třeba i nějaké důvody.

Peterson jim nabízí nějaké rady ve stylu self help, nějaká přehluboká filozofie to není, profesor je výrazně lepší řečník než pisatel, globální sláva pro něj znamenala taky značnou inflaci. Představa Jordana Petersona jako temného guru, svůdce, který ze svých čtenářů nadělá novodobé nacisty, je ale jen další výplod internetové hysterie, která se vyžívá ve sporech, v nichž základní argumentační technikou je zuřivé překrucování, vymýšlení si a namyšlená nenávist.

Sama představa nakladatelských redaktorů a redaktorek plačících kvůli tomu, že vyjde nějaká kniha, je značně... obrazotvorná. A je v ní snadné vidět příklad specificky soudobé absurdity. Navíc představa, že lidé, kteří se zhroutí v slzách při schůzi v nakladatelství, by se mohli stát revoluční silou, která smete prohnilý kapitalistický řád, je poněkud bizarní – kde jsou zaťaté pěsti a společný zpěv písní s krvelačnými texty? Kdo a jak s takovýmhle materiálem obsadí hlavní poštu?

Pozoruhodná je ale na téhle aférce jiná věc. Ten článek v časopise Vice, v němž dojde na slova o plačících zaměstnancích, je s nimi evidentně zajedno. Jeho autor sdílí názor, že proti vydání Petersonovy knihy je potřeba protestovat, vůbec ho ale nenapadne, že vylíčí-li ten protest takhle, budou redaktoři kdekomu pro legraci. Může to být tím, že jak autor článku, tak ti protestující redaktoři patří mezi lidi, kteří jsou extrémně on-line, a ve virtuálním světě nebo té jejich výseči z něj je chování typu dát se do pláče, když má vyjít kniha, normální, nebo dokonce oceňované či žádané. A jeho obyvatelům je naopak vzdálený a nesrozumitelný ten svět, v němž pořád ještě žije většina lidí a kde je hromadný pláč na pracovní schůzi pořád ještě považovaný za prazvláštní úkaz, možná hodný udiveného úsměvu. A kde protest nakladatelských pracovníků proti vydávání knih může vést nanejvýš k otázce, jestli by ti lidé neměli zvážit změnu profese. Je to svět, jehož obyvatelé třeba ani neznají Jordana Petersona nebo v něm nanejvýš vidí toho chlapíka, který radí lidem, aby si uklidili pokoj. Cirkus, kde kulturní válečníci prolévají digitální krev a slzy, jde už mimo ně. Šťastní lidé.