Spojené státy se po devíti chystají k pilotovanému letu na oběžnou dráhu. Logistiku přebrala soukromá společnost.
Dne 21. července 2011 se kola raketoplánu Atlantis dotkla přistávací dráhy na Merrittově ostrově nedaleko pobřeží Floridy. Mise STS-135 byla u konce a s ní i celý projekt raketoplánů. Od chvíle, kdy pilot Douglas Hurley naposledy přistál s Atlantidou, nevzlétl z americké půdy ani jeden orbitální stroj s lidskou posádkou.

Ve středu 27. května ve 22:33 SELČ má z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě odstartovat raketa Falcon 9 s lodí Crew Dragon, na jejíž palubě budou astronauti NASA Robert Behnken a Douglas Hurley. Přistání na ISS je plánováno o 19 hodin později.

Přesun zbylých raketoplánů ze startovacích ramp do muzeí byl pro nadšence těžkou ranou, vždyť se staly jednou z ikon kosmického věku. Ale nešlo to jinak. Raketoplány nesplnily svoje původní zadání. Místo levného a rychlého způsobu dopravy na oběžnou dráhu šlo o mimořádně komplexní systém, přičemž „komplexní“ není mezi techniky zrovna pochvala. (Kéž by toto pochopili i politici!) Náklady na jednu misi dosahovaly až půl miliardy dolarů a nezbytné opravy orbiteru po každém přistání požíraly obrovské množství člověkohodin, přičemž i drobná chyba z nepozornosti mohla vést ke katastrofě při dalším letu. Legendární – v tom špatném slova smyslu – byl hlavně tepelný štít, skládající se z desítek tisíc malých destiček. Destičky nebyly navzájem zaměnitelné a vyžadovaly ruční kontrolu a lepení. Právě poškození destičkového štítu kusem odletující izolační pěny vedlo v roce 2003 ke zřícení raketoplánu Columbia a ztrátě sedmi životů.

Obava z toho, že by mohly následovat další katastrofy, byla dalším důvodem, proč NASA raketoplán nakonec obětovala. Orbitery byly staré, poslední z nich (Endeavour) byl dokončen v letech 1990–1991. Technické standardy odpovídaly půlce 70. let 20. století, což například u počítačové techniky znamenalo beznadějnou zastaralost. Navíc se raketoplán nehodil k ničemu jinému než k dopravě lidí a nákladu na oběžnou dráhu. Pro mise do vzdálenějších koutů vesmíru byl nepoužitelný. To ovšem znamenalo, že bude potřeba nějaká náhrada.

Příliš drahé souhvězdí

Nový systém se měl jmenovat Constellation a měl posloužit i k cestování na Měsíc a snad v budoucnu i na Mars. Bushova administrativa jej oficiálně ohlásila roku 2005. O pár let později došlo v Bílém domě k vystřídání prezidentů. Revize současného stavu ukázala, že projekt Constellation začíná být neúměrně drahý už teď, ve vývojové fázi. Roku 2010 jej Barack Obama zrušil s tím, že bude nahrazen jiným. Přežila jenom jedna část, kosmická loď Orion, na které se pracuje dodnes. Zatím ještě nebyla nasazena „v ostrém provozu“, ale má za sebou už několik testů. Nástupce Constellation, tentokrát pod jménem Space Launch System (SLS), ještě běží, ale postihl jej ten samý problém, jako jeho předchůdce – neustále se posouvající termíny a rostoucí náklady. Navíc do konceptu intenzivně zasahují politici, zvláště ti ze Senátu, takže návrháři mají například povinnost použít při konstrukci raket motory určené původně pro raketoplány. To je výhodné pro současné velké dodavatele, ale zároveň jde o nežádoucí vazbu nového projektu na starou technologii. Není divu, že se kromě oficiálního označení ujala i méně lichotivá přezdívka Senate Launch System.

SLS ještě neopustil Zemi, ale už nyní se odhadují náklady na jeden start mezi 500 a 900 miliony dolarů. Ani se započtením vlivu inflace tedy nejde o žádné zlevnění vůči tomu, kolik stál provoz raketoplánu. Takových startů by si ani bohaté Spojené státy příliš mnoho dovolit nemohly, snad jen několik ročně. S několika starty ročně ovšem kosmické impérium nevybudujete, což v době zintenzivňujícího se soupeření s Čínou hraje docela podstatnou roli. Zrovna v kosmické oblasti mají zatím Američané před Číňany náskok, o který by neměli přijít.

Nárůst v rozpočtu SLS je dost velký na to, aby letos na jaře Kongres rozhodl o nutnosti program revidovat. To ještě neznamená jeho zrušení, ale ani tento výsledek se nedá vyloučit. Pokud ke zrušení SLS skutečně dojde, přežije nejspíš zase jenom posádková loď Orion, jejíž vývoj je skoro dokončen. Mezitím už devět let létají američtí astronauti do vesmíru na ruských lodích Sojuz. Na rozdíl od roku 2010 by ovšem konec programu SLS neznamenal, že budou Američané na Rusy odkázaní i nadále. Do hry o vesmír mezitím vstoupil soukromý sektor.

Koupíme si letenku

Koncept zvaný COTS (Commercial Orbital Transportation Services, Komerční zajištění dopravy na oběžnou dráhu) vznikl už za prezidentování Bushe mladšího roku 2006, ale teprve Obamova administrativa mu po zrušení Constellation dala vysokou prioritu. Hlavním smyslem COTSu bylo narušit až příliš pohodlný penězovod mezi státní kosmickou agenturou, v tomto případě NASA, a obřími společnostmi jako Boeing či Northrop-Grumman, které pro ni budují rakety a lodi. Tenhle druh penězovodu funguje i jinde, třeba v Evropě a v Rusku, k velké spokojenosti zúčastněných firem. Jenže zároveň „zajišťuje“ vysokou cenu poskytovaných služeb a vnitřní byrokratizaci celého systému. Kdyby nějaká státní agentura neustále zasahovala do designu jiných produktů – lokomotivy, počítače – patrně by jejich vývoj byl o hodně pomalejší. Technický pokrok dokáže fungovat jen tehdy, dostanou-li návrháři nějaký manévrovací prostor, včetně prostoru dělat chyby. COTS by jim to měl umožnit: dělejte si, co chcete, a až budete mít svoje systémy připraveny k nasazení, koupíme si u vás pro své astronauty letenku. Podmínkou je samozřejmě absolvování všech bezpečnostních testů.

V roce 2011, kdy na Floridě přistál poslední raketoplán, byl ještě vesmírný soukromý sektor v USA poměrně malý, ale během dekády udělal obrovský skok. Překvapivě mnoho finančních prostředků přitéká do vesmírného byznysu opět ze soukromého sektoru; v roce 2018 představovaly vládní peníze jen 12 procent všech investic do amerických kosmických firem. Vynášení nákladů na oběžnou dráhu s novými raketami jako Falcon-9 citelně zlevnilo. Americké firmy získaly významný podíl na světovém trhu s dopravou satelitů do vesmíru.

Dalším krokem má tedy být právě let s lidskou posádkou. Ve hře o to, kdo bude prvním soukromníkem, který vynese astronauty na oběžnou dráhu, jsou momentálně dvě firmy. Jde o SpaceX a podstatně větší Boeing. Boeing je v kosmickém průmyslu tradiční těžkou vahou, jako dodavatel NASA funguje už dlouhé desítky let. Tentokrát je ale jejich partnerství nezvyklého rázu. Novou loď CST-100 Starliner si v Boeingu navrhli sami a dokonce mají s NASA dohodu, že v budoucích pilotovaných letech budou smět prodávat i „turistické letenky“, vždy jedno sedadlo na let. To už delší dobu praktikují Rusové na svých Sojuzech. „Jízdné“ za jednoho turistu samozřejmě ani zhruba nepokryje náklady na celý let, nicméně s celkovou finanční bilancí trochu pomůže.

Konkurenční SpaceX nasadilo do boje o pilotované lety svoji novou kosmickou loď Dragon 2, duchovního potomka automatizované zásobovací lodi Dragon. Jak Dragon 2, tak CST-100 Starliner se během svého vývoje dostaly do časového skluzu. Modernější počítačová technika znamená mimo jiné daleko větší množství softwarových „bugů“, které je potřeba pochytat a odstranit. Pokud však půjde všechno dobře, bude vítěz tohoto závodu znám co nevidět.

Cílová páska na dosah

Ve středu 13. května 2020 se dva lehce prošedivělí muži uzavřeli do dobrovolné karantény. Na tom není v časech covidu-19 nic překvapivého, ale v případě Boba Behnkena (49) a Douglase Hurleyho (53) by je karanténa čekala i bez koronavirové epidemie. Oba jsou totiž astronauti a chystají se navštívit Mezinárodní kosmickou stanici. Není žádoucí, aby „tam nahoru“ zavlekli nějakou infekci, která by mohla ohrozit její každodenní provoz. Start z mysu Canaveral je plánován na 27. května a karanténa před ním tradičně trvá čtrnáct dní.

Devět let poté, co dovedl poslední raketoplán k přistání na matičce Zemi, si Douglas Hurley opět zapilotuje kosmickou loď. Tentokrát má jít o Dragon 2 společnosti SpaceX. Nosičem, který dopraví loď na oběžnou dráhu, má být osvědčený Falcon-9. Původně byl první let s posádkou plánován už na loňský rok. Při rozsáhlém testování na jaře 2019 ale jeden z vyrobených prototypů explodoval při pozemním testu, což znamenalo rozsáhlé vyšetřování příčin a nezbytnost dalších změn v designu lodi.

Plná kapacita Dragonu 2 činí sedm astronautů, NASA objednává konfiguraci se čtyřmi sedadly, ale úvodní let bude stejně čítat jen dvojčlennou posádku (stejně tomu bylo i u prvního letu raketoplánu). Přece jen jde o zcela novou technologii, takže i první start může skončit katastrofou. A v takovém případě je lepší ztratit dva lidi než čtyři.

Startům kosmických lodí z mysu Canaveral tradičně přihlíží široké publikum. Letos byla tato tradice zrušena, právě z obavy před šířením koronaviru. Velmi prominentní diváky však Dragon 2 stejně mít bude. Svůj úmysl přijet se podívat na start ohlásili jak prezident Trump, tak viceprezident Pence.