komentář Jiřího Peňáse

Dost bylo masochismu! Interpretace 17. listopadu 89

komentář Jiřího Peňáse
Dost bylo masochismu! Interpretace 17. listopadu 89

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

S tím, jak se blížíme k datu 17. listopadu, bude přibývat interpretací a reinterpretací toho, co se to tehdy vlastně stalo, jak se to stalo, proč se to stalo a co z toho povstalo. Budou to většinou vážné rozbory, které se budou pokoušet přijít na to, co se obyčejnému člověku zdá docela jednoduché a prosté. Už to bylo trapné. Pocit trapnosti je totiž silný dějinotvorný element, který je bohužel politology a historiky zanedbáván a podceňován. Na podzim roku ’89 jeho prožívání vrcholilo a dostávalo se do stadia kolektivně sdíleného masochismu. To už nemohla značná část společnosti vydržet, takže se ho performativním aktem sebeosvobození zbavila. Zajímavé přitom je, že na začátku toho dění byl též projev, který můžeme interpretovat sadomasochisticky, tedy sexuálně, což věda o Listopadu dosud zanedbává. Dříve, než bude pozdě, se proto s tímto výkladem seznámíme, což v neděli po Dušičkách snad nebude na škodu.

Nuže dění na Národní třídě 17. 11. 1989 lze nejprve vyložit jako akt uvědomělého masochismu, tedy toho druhu rozkoše, jejž se dosahuje submisivním chováním oběti. Obvykle při něm není vyloučena, ba je očekávána jistá agrese působící bolest. Volání Máme holé ruce!, po němž následovalo bití pendreky (v běžné praxi se používají spíš důtky a biče, ale ty jsou pro policejní zásah málo praktické), je možné vnímat jako výzvu k zahájení aktu.

Objekt se sice na jedné straně jakoby brání, vztahuje horní končetiny k dominátorovi, který je v (policejní) masce, ale ve skutečnosti si podvědomě přeje, aby byl bit. Chová se přitom pasivně, ale ví, že pokud se to nepřežene, stojí mu to za to. Čas, který zbývá do začátku sexuální procedury, si kolektiv krátí zpěvem písní a zároveň si dodává kuráže. V této souvislosti stojí za pozornost píseň Ach, synku, synku, která obsahuje průhledný jinotaj. Totiž spekulativní otázku, zda synek „oral“. Synek přiznává, že málo, a vymlouvá se, že se mu „kolečko polámalo“. Následuje trest – bití.

Jenomže v tu chvíli dochází k jevu, jemuž antropologie říká iniciace nebo také rituál přechodu (rite de passage). Spočívá v tom, že když projdete nějakou věcí, třeba se poprvé opijete a pozvracíte, jste pak už někdo jiný. Tak se ze zbitých, pasivních studentů stanou studenti uvědomělí. Sexus se tedy načas jakoby popřel, ale jen proto, aby vstoupil do vyšších pater lidství. Kolektivní libido, a to již nikoli pouze hrstky zbitých studentů, nýbrž rychle důležité části národa, se přesunulo z oblasti genitální do krajin srdečních, což je častý trik sloužící k zesílení efektu.

Dny po 17. listopadu proto charakterizuje až chvějivá dychtivost, která obvykle předchází pohlavnímu aktu, přičemž touha se stupňuje jeho oddalováním. Výstižným vyjádřením tohoto stavu se stává heslo Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!, jež dosti jasně slibuje, že ke koitu dojde, jen je nutné mít ještě chvíli trpělivost. Autor hesla nebyl nikdo jiný než Václav Havel, který sehrává dlouho připravovanou, byť pro leckoho překvapivou roli sexuálního idolu, i když z konvenčního hlediska se mohl jevit jako antiidol.

Jeho zdánlivý handicap spočíval v tom, že se sice jakž takž vědělo či tušilo, kdo Václav Havel je, ale jeho vizuální podobu znal v té době v zemi jen málokdo. Jistěže Havel nepostrádal některé štramácké rysy, knír, nazlátlé kadeře a ustaraný pohled, ale nebyl to nikdy právě atletický a obecně líbivý typ. V této chvíli to však byla naopak přednost, neboť ve stavu očekávání je lépe, přijde-li cosi nového a neopotřebovaného.

Když se tedy Havel konečně fyzicky zjevil, mohla nová láska propuknout naplno. Havel navíc kolem sebe velmi dovedně rozprostíral sexuální návnady a symboly, za všechny jmenujme například tah s kovářem Millerem, jehož kladivo zcela jistě nahrazovalo falus revoluce, i když ho nakonec nebylo třeba vztyčit. Radostné výkřiky Už je to tady!, provázené rytmickým poskakováním mnohasettisícového davu na Letenské pláni včetně účasti katolického kněze Malého, jenž tuto symbolickou kopulaci moderuje (celebruje), a dává jí tím jaksi božský souhlas, snad ani není třeba pojmenovávat.

Tak toto je nedělní interpretace listopadu ’89, a příště si povíme něco víc, třeba o tezi Jiřího Pehe, že lidé vlastně nechtěli demokracii a svobodu, ale jen se chtěli mít líp. Ta taky stojí za to.