Máme sto let státu, o nějž se podle zákona z roku 2004 zasloužil člověk, který ho dvakrát pohřbíval. V pondělí to bylo sedmdesát let, co Edvard Beneš zemřel. Vyšlo pár komentářů, v Sezimově Ústí se na chvíli stavil premiér, který by jistě k tématu přispěl něčím originálním. Jinak žádné velké vzrušení. Jako by stačil ten divný zákon.

Beneš je samozřejmě klíčová postava zdejšího příběhu 20. století. „Bez něj bychom republiku neměli,“ pravil TGM, který ovšem neviděl její konec. Beneš je stejně jako s jejím krachem v letech 1938 a 1948 spojen s jejím vznikem v roce 1918, respektive se znovuzrozením v roce 1945. A to jsou děje, které jako Češi vnímáme jako pozitivní a životné.

Kritika Beneše nemůže jít, pokud jde o většinový český názor, za tyto dva roky. Rok 1945 je nesporný, vždyť tam šlo o existenci, ale zůstalo po něm hadí vejce etnické čistky a ruské přítomnosti; a rok 1918, to je sice zánik něčeho, co mohlo existovat i v náš prospěch, ale zároveň je to počátek naší svéprávnosti. A na tu si nikdo nenechá sahat. V tom Beneš je a zůstane kladnou postavou, prezidentem státu, který byl slušnější a svobodnější, než bývalo v oněch nebezpečných časech v okolí zvykem. A přesto právě on zůstane spojen také s jeho zánikem. Vedle spoluzakladatele a obnovitele je také hrobařem. Bez jednoho nelze konstatovat druhé.

My, trochu starší, jsme chodili do školy, kde se učilo, že Beneš byl buržoazní prezident, který vydal republiku Hitlerovi, pak to trochu napravil, když podepsal smlouvu v Moskvě a Košický vládní program, znárodnění, své vyháněcí dekrety, a nakonec to celé nechal pro jistotu na Gottwaldovi. 

A to byl ten stát, ve kterém jsme vyrůstali. Takovému výkladu ti chytřejší nepřikládali význam a mysleli si své, ti hloupější u toho zůstali. 

Beneš zásadně přispěl k tomu, že ze státu, o který se zasloužil, se lidé ztráceli. Ti, kteří uprchli před bolševiky, byli odváděni bez jeho protestů v poutech do gulagu, Němci, bez rozdílu, jestli se přidali k Hitlerovi, a těch byla většina, nebo ne, byli vyhnáni. Ze státu, který tu po něm zůstal, pak po celou dobu existence se statisíce snažily dostat ven všemi možnými prostředky. 

Beneš byl muž pilný, nadaný, spořádaný, za všech okolností střízlivý, milující rozbory a věty plné odboček. Téměř zcela postrádající charisma, ale nepochybně budící i značné sympatie. Miloval svou ženu Hanu, ale hlavně politiku, která mu byla složitou spletí závazků, intrik, kombinací a početních úkolů má dáti – dal. K něčemu se toužil a potřeboval přimknout a někomu musel sloužit. Co jiného se mohlo nabízet než národ? Ten ztotožnil s československým státem, což je i jeho největší výtvor a dědictví, jemuž však obětoval i smysl onoho útvaru. 

Spisovatel Jiří Gruša ve svém esejistickém portrétu Beneš jako Rakušan (vyšel v roce 2004) výstižně píše, že druhý prezident nebyl velkým politikem či myslitelem, ale byl „velkým tajemníkem“ při velké věci národa. Ve spojení s opravdovými tvůrci a státníky (TGM, Churchill) sloužil jako dokonalý naplňovatel a vykonavatel jejich záměrů; v letech své „samoty, 1935–1938 a 1945–1948, degradoval sám sebe i Čechy“. 

S TGM zakládali československý stát jako mnohonárodnostní a samozřejmě demokratický, na Benešově konci už byl jen stát jednoho druhu národa, Čecho-Slováků, a totalitní k tomu. V posledních měsících svého života, kdy se diktatura, k jejímuž zrodu přispěje, chápe moci, jen nečinně a mlčky přihlíží: nemocný a zlomený muž, jehož dílo už živořilo a umíralo. Na této cestě se tato kdysi kulturou a mentalitou středoevropská země vydala na Východ, kde i Beneš po zkušenostech s nespolehlivým Západem hledal mocného ochránce svého plánu. Našel ho a toto objetí trvalo dalších čtyřicet let. 

Zvláštní název Grušovy knihy má vysvětlení v Benešově „nenávistné lásce“ k Austrii, v níž se – v širším smyslu – narodil, jako všichni dospělí lidé jeho času. Touha zničit Rakousko jistě nebyla jen touhou specificky Benešovou, ať si o tom myslíme cokoli. Faktem je, že Československo – byť republika – zdědilo mnohé rysy monarchie. A rozhodně mu to nebylo jen k neprospěchu, i když heslo „odrakouštit“ provázelo od samého začátku její lepší éru. Ostatně TGM tím myslel něco jiného, než se obvykle míní: nikoli zbavit se „Rakušanů“, ale naučit se mít svůj stát vlastní, být k němu loajální, nechtít z něj jen cosi urvat – v tom nejsme daleko ještě ani nyní. 

Jenže malé „Rakousko-Uhersko“, jímž „Československá říše“ do jisté míry byla, mizelo stejně, jak mizely její „habsburské“ rysy, především multietnicita a slušnost. Beneš ve snaze nalézt „recept na její záchranu dostal moskevskou rakev“. Do ní pochoval poslední zbytky „staré říše“, včetně toho, co z tohoto státu činilo stát středoevropský. Státní pohřeb byl už v jiné režii. Říšsky sovětské. Nedá se nic dělat, o tohle se dr. Edvard Beneš zasloužil také. Zatímco Rakousko, byť zmenšené v malý stát, mohlo jít svou, nutno říci úspěšnou cestou, my se vydali na Východ. Zčásti tam vězíme dosud.