komentář

Vyvolávání démonů

komentář
Vyvolávání démonů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Francie a Německo uzavřely smlouvu, která výrazně posiluje bilaterální spolupráci mezi oběma zeměmi, k jejímu obsahu se vyjádřili i různí zdejší politici včetně bývalého prezidenta Václava Klause. Jeho institut k události vydal stanovisko, je velmi kritické, což u Václava Klause jistě nepřekvapuje, silou a četností svých názorů je dostatečně znám a v něčem může být jeho kritika i oprávněná – termín „společná kultura ozbrojených sil“ skutečně zní jak výraz ze slovníku soudobého newspeaku. Za kratší zmínku ale stojí exprezidentovo výrazivo, v něčem velice typické. Klausovo stanovisko je uzavřeno slovy: „Ani Německu, ani Francii se Evropu ovládnout nepodařilo, ač se o to Hitler a Napoleon snažili. Nedaří se to ani Evropské unii. Že by mohlo uspět Frankoněmecko? Na rozdíl od počátku 19. století a poloviny 20. století bychom si na ambice tohoto typu měli dát velký pozor.“

Bývalý prezident tedy vytváří jasnou linii – co představovali v devatenáctém století Napoleon a ve dvacátém Hitler, je dnes Evropská unie. Pozoruhodné je v tom ohledu exprezidentovo důsledné odmítání jakékoliv kontinuity mezi politikou dnešního Ruska a SSSR. Bývalý prezident nehraje v současné české politice velkou roli, asi se to už nezmění. Klaus ale podobným způsobem nemluví sám – mezi euroskeptiky je docela oblíbená rétorická figura popisovat Unii jako dědice nacistického Německa nebo jako obdobu Sovětského svazu, tedy jako Osvětim nebo gulag.    

Samozřejmě je to absurdní srovnání, bez ohledu na to, v jak problematickém stavu se Unie momentálně nachází. A je docela výmluvné, že lidé, kteří podobné analogie používají, podrážděně reagují (právem), když progresivistická levice šmahem nálepkuje svoje názorové odpůrce jako fašisty. Nakonec může soudobé politické rozdělení (alespoň ve svých radikálních – a sílících – polohách)  působit jako v něčem fraškovitý střet dvou táborů přesvědčených o tom, že bojují proti fašistům, novodobému ekvivalentu Hitlera. V něčem je to legrační, ale domyšleno do důsledků – s Hitlerem se nevyjednává, je nemorální s ním uzavírat kompromis, jediná možnost je zničit ho. A část publika, která také kvůli vlivu sociálních sítí ztrácí schopnost rozpoznat hyperbolu nebo třeba ironii, na tohle vidění přistupuje.

Má to také různé výhody. Člověk ve svých očích trochu „povyroste“, když uvěří, že vzdoruje „Hitlerovi“. A takové přesvědčení taky stmelí řady různých těch soudobých ortodoxií. Zároveň ale vybičovává nervozitu a úzkost, atmosféru boje, v němž jde o všechno, a možná v něm je proto také všechno dovoleno. Démonizovat druhou stranu je v politice obvyklá taktika, pokud se ale používá příliš často a odpovědí je ochota přijímat takovou rétoriku doslova a bez výhrad, může to oživit ty skutečné démony.  

23. ledna 2019