V Bruselu se ani po Vrběticích stroje nezastavily

Dvacátý duben 2021

V Bruselu se ani po Vrběticích stroje nezastavily
Dvacátý duben 2021

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Už téměř dva týdny se zabýváme dohady o tom, jak to bylo s výbuchy ve Vrběticích před víc než šesti lety. Panuje představa, že to je velká kauza světového významu, politik KDU-ČSL tím dokonce odůvodňoval nechuť ve své straně jít do pokusu vyvolat v Poslanecké sněmovně hlasování o nedůvěře vládě Andreje Babiše. Nejdál zašli ve svých úvahách lidé, kteří navrhují pozdržet hlasování aspoň do konce května, dokdy by měl být ukončen odsun většiny obyvatelstva ruské ambasády.

Pokud za výbuchy stojí agenti ruské vojenské rozvědky, rozhořčení je přirozeně namístě, neboť tu GRU pošlapala státní suverenitu České republiky, na území našeho státu spáchala velkou škodu a hlavně připravila o život dva české občany. Zato není namístě obava, že by snad působení ruských služeb nějak ohrožovalo naši demokracii a svobodu, kterou jsme získali v listopadu 1989, obava, s níž se běžně setkáme ve veřejném prostoru, přímo či nepřímo ve vyjádřeních mnoha našich politiků. Podívejme se proto, co nám po Vrběticích uteklo z evropských událostí, které mají potenciál trvale ovlivňovat naše životy.

Dvacátého dubna místopředsedkyně Evropské komise Margrethe Vestagerová publikovala návrh, jak by se na území Evropské unie měla regulovat umělá inteligence. U nás na ten návrh záslužně upozornil pirátský europoslanec Marcel Kolaja. Návrh komisařky Vestagerové obsahuje několik úskalí, především dává výjimku vládám členských zemí a ovšem unijním orgánům, pokud budou umělé inteligence využívat takzvaně pro ochranu veřejné bezpečnosti. „Takže,“ varuje Kolaja, „je veřejným orgánům umožněno například sledovat lokaci, soukromou komunikaci na sociálních sítích i všechny záznamy a stopy, které za sebou uživatelé zanechávají v digitálním světě...“ A člověk by si myslel, že když nějaká iniciativa nebyla sepsána v azbuce nebo v čínských znacích, nemusí dávat pozor.

Před další iniciativou Evropské komise nás bohužel Piráti varovat nebudou, protože jim konvenuje. Důležitým dnem pro ni byl také 20. duben, kdy vypršela lhůta pro veřejnou konzultaci nad návrhem Komise, který si bere na mušku hate speech a hate crimes. Členským státům chce stanovit povinnost, aby tzv. zločiny z nenávisti (na internetu) zařadily mezi zvlášť závažné trestné činy, tedy po bok terorismu, vraždy, těžké hospodářské kriminality, a jako takové je stíhaly. Tento šokující návrh zcela ignoruje názor jedné části právnické obce, podle níž verbální trestné činy nemají být trestné. Ale i když připustíme trestnost štvaní proti jiné rase nebo etniku, množina skupin považovaných za oběti systémového útlaku se v naší době neustále rozšiřuje. Návrh Komise určuje, že zvlášť závažným trestným činem budou urážky nejen kvůli rase nebo tělesnému postižení, ale i kvůli náboženství, věku, genderu. Podle dnes převažujícího pojetí se příslušník menšiny cítí uražen nejen po urážce směřované přímo proti němu, ale už v případě, když někdo zpochybní názory, které lobby „jeho“ menšiny právě zastává. Že jste o tomto návrhu Evropské komise nevěděli? Nejste sami. O návrhu se bude hlasovat na některé evropské radě, snad už letos na podzim.

A 20. dubna, přesněji nad ránem 21. dubna, dostaly naše svobody ještě jednu ránu. Evropská rada, tedy zástupci národních vlád, a Evropský parlament dospěly k „historické dohodě“ (Peter Liese, německá CDU) nad přijetím jakéhosi klimatického zákona. Na první pohled v něm jde „jen“ o potvrzení slovního závazku členských vlád, které na summitu v prosinci roku 2019 slíbily, že Evropská unie bude nejpozději k roku 2050 uhlíkově neutrální. Ovšem tempo této deindustrializace, tohoto umělého zdražování dopravy a energií (které se pochopitelně promítne i do jiných cen) minulý týden dál zrychlilo. Zatímco ve verzi platné do 20. dubna se pro rok 2030, což je mezistupeň na cestě k bezuhlíkové ekonomice, počítá s mírnějším závazkem snížit emise skleníkových plynů o 40 procent vůči stavu z roku 1990, nově bude těch procent 55, a kdyby záleželo na Evropském parlamentu, tak 60. Z politické deklarace se stal nezpochybnitelný závazek, který nabírá podobu zákona. Zdůvodnění, proč bylo nutné vyjednávat hluboko do noci, ba do rána, je dětinské a současně cosi vypovídá o této generaci politiků: protože prezident Spojených států amerických Joe Biden svolal na čtvrtek poradu o klimatu a EU chtěla být při této on-line seanci nejprogresivnější, což se jí i podařilo.

Tento závazek na sebe minulý týden vzala i česká vláda, a to bez jakékoli diskuse na domácí scéně a za takřka nulového zájmu médií. Odhlasovat ho musí ještě Evropský parlament, naopak ratifikaci českým parlamentem už nepodléhá. Bude to vymáhatelné nařízení. S odvoláním na klimatický zákon bude Komise v příštích letech vydávat konkrétní směrnice, tu o superpřísných emisích pro auta, tu o systému pro obchod s emisními povolenkami. Směrnice přetavené do národních zákonů sice bude schvalovat i český parlament, avšak pokud mohou být dosavadní zkušenosti nějakým vodítkem, odpůrci a kritici budou vyřízeni „argumentem“, že už je pozdě, že si měli vzpomenout dřív, cca do dubna 2021.

Klimatický zákon představuje ohrožení ekonomické suverenity každého občana i suverenity národních parlamentů, jejichž rozhodování už teď předjímá. V optimálním světě bychom náležitou pozornost věnovali každému vážnějšímu útoku na státní suverenitu. Bohužel kapacita politiky – natož médií – sledovat víc vážných věcí najednou je tradičně nízká. Teď k tomu ještě přistupuje vlastně docela pochopitelný sklon unaveného čtenáře (právě absolvoval rok karantén) sáhnout místo těžšího pojednání po detektivce.