Možná je to naivní, ale skutečnost, že se Zdeněk Ondráček ohřál na místě, jehož význam se zřejmě trochu přeceňuje, jen asi tři dny, naplňuje člověka, který už v dobré zprávy moc nevěří, jistou nadějí. Nepochybně k jeho rychlému ústupu přispěla „aktivizace mas“, jak tomu soudruzi ondráčkové na stranických školeních říkali, takže by to měl i on sám pochopit. Jeho mediální sláva vlastně na demonstracích v lednu 1989 začala, tak se nemůže divit, že vyvrcholila též demonstrací, kterou však už nemohl rozehnat. I když ho jistě svrběly dlaně.

Ozvaly se samozřejmě hlasy, že to byl v pondělí nátlak ulice a projev permanentní revoluce a pokus o Majdan, ale to jsou jen takové řeči. Protesty a demonstrace mají své místo i ve svobodné společnosti, protože bez nich by nebyla nastolena. Zase se musíme vrátit o devětadvacet let zpět, na Václavské náměstí, kam byl Ondráček coby mladík sotva pendreku dorostlý navelen. Jestli mu to nedošlo, tak tyto akce občanské statečnosti (a tehdy opravdu bylo nutné jistou statečnost vynaložit), byly konány i v jeho prospěch, neboť mu pak umožnily pravděpodobně mnohem lepší život, než si jako mladý totalitní esenbák původně vybral. Tohohle myšlenkového procesu však komunisté jako on bohužel schopni nejsou, protože to by nebyli komunisté. Lidé jako Ondráček pořád pravděpodobně věří, že tehdy konali jen svou povinnost a bránili řád a pořádek. OK, ale ať se teď nediví, že zastánci tohohle našeho – tedy demokratického – pořádku, zrozeného z odporu proti tomu jejich, se také brání. Naštěstí jich ještě není tak málo.

Nutné je ale také říct, že Ondráček byl snadný terč a postava trochu komická. Není vůbec divu, že pro Andreje Babiše bylo srovnání s ním trapné. Tohle přece jen bylo pod jeho úroveň. Ondráček byl tak křiklavý příklad, že podezíravější člověk může mít pocit, že byl kýmsi předhozen do cirku k roztrhání divou zvěří. Ale to je zase ta paranoia. Realista, který své české komunisty skoro celý život sleduje, by spíš řekl, že je to naprosto ukázkový člen té strany, že ji dokonale reprezentuje a že žádné jiné ani nemá. Takoví totiž naši komunisti už takových padesát let jsou: maskáčoví alfa samci s plačtivým pocitem, jak je k nim svět nespravedlivý.

Jo, bývávali i jiní komunisté a na Facebooku si mluvčí „nové levice“, známý revoluční intelektuál a modla mladých „klinikářů“, posteskl, že „Ondráček je hlavně urážka komunistů… Tu stranu zakládal Šmeral, vystřídala se v ní většina nejlepších básníků téhle země, i její zločiny v sobě měly něco z démonické velikosti…“. Uf, když někdo sní o „démonické velikosti zločinů“, člověk aby byl docela vděčný za ty malé trepafajksly Ondráčkova typu.

Jenže ony žádné zločiny, kterým démoničnost poskytuje velikost, neexistují. Existuje jen ničení životů, zbavování lidí svobody a důstojnosti. To je sklon a schopnost obecně komunistická, neboť jde o zvláštní druh lidí, kteří mají pocit, že na to mají právo. Nebezpečí z nich ale plyne jen do té míry, do jaké jim to společnost dovolí. To platilo kdysi v démonických časech rudé revoluce a platí to i teď, v podstatě nudných časech plíživé neonormalizace. Buďme rádi, že se někdy ta společnost otřese. Aspoň si uvědomí, že k něčemu je.