Trestně stíhaného premiéra odsoudila Evropská komise za střet zájmů a tuzemská diplomacie napíná síly, aby zachránila dotace pro jeho podnik. Probíhají největší protivládní demonstrace od listopadu 1989 a rostou obavy, že „nesvatá aliance“ ANO, SPD a KSČM zglajchšaltuje veřejnoprávní televizi. Vláda neumí zastavit kůrovce ani ceny bytů, elektřiny ani sezonních potravin, nedokáže pomoci statisícům rodin ohroženým exekucemi ani stavět dálnice. Korupční aféra stála místo ministra dopravy, k podobnému skandálu se schyluje na obraně. Naproti tomu je stručný výčet vládních aktivit: vyšší sociální dávky, vyšší platy státním zaměstnancům a vyšší daně.

Přesto dominantní vládní strana ANO dva a půl roku po volbách neochvějně drží 30 procent, dvakrát vyšší preference, než má druhá strana v pořadí. Prý se to nezmění nikdy, přinejmenším do příštích velkých voleb v říjnu 2021. „Všechny indikátory ukazují, že ještě příští volby Babiš vyhraje,“ říká čestný předseda jedné z opozičních stran Karel Schwarzenberg a může se přitom odvolat na slova nedávno zesnulého předsedy Senátu, rovněž původem z opozičního tábora, Jaroslava Kubery. Slovy sociologa Jana Herzmanna, v Česku je nejsilnější skupina voličů, „kterým nevadí populismus a chtějí v čele politických subjektů silné lídry“, přitom nejsilnějším z lídrů je předseda ANO a jeden z mála dolarových miliardářů střední Evropy Andrej Babiš. Češi se nechali nachytat, a jak se zdá, cesta z této pasti neexistuje. Důvod, proč se zastavil čas, se najde ve zvláštním složení zdejší politické scény.

Odvážným štěstí přeje

Jako každá jiná země střední či středovýchodní Evropy zažívá také Litva dobrodružné období a zajímavá je hlavně tím, že se její politické spektrum nejvíc podobá tomu českému. Volby tam vyhrál na podzim 2016 suverénně oligarcha Ramūnas Karbauskis, vzorný potomek rodiny komunistického funkcionáře, který dokázal na dotacích vybudovat zemědělsko-chemicko-potravinářský holding Agrokoncernas, stal se desátým nejbohatším Litevcem a ovládl tradiční Rolnickou stranu. Po vítězných volbách složili rolníci vládu se sociálními demokraty a do jejího čela oligarcha dosadil svého chráněnce, policejního ředitele a bojovníka s korupcí jménem Saulius Skvernelis. Preference jeho strany se první měsíce po volbách spolehlivě držely nad třiceti procenty. Až na pár detailů a nezvyklé koncovky jmen protagonistů to odpovídá poměrům, jaké v Česku zavládly po volbách roku 2017.

Ramūnas Karbauskis ovšem nedokázal nadlouho udržet stejně stabilní vládu jako jeho český protějšek Andrej Babiš. Rozhodujícím momentem se stal převrat v sociální demokracii. Tato strana s obvyklou podporou 15–20 procent voličů ztrácela ve vládě s oligarchou na oblibě, proto se vzbouřili mladí členové a na sjezdu před prázdninami roku 2017 ji ovládli. Rozhodující roli sehrál místostarosta Vilniusu Gintautas Paluckas (40), který už stihl studovat v Londýně. Z vedení vyhnal bývalé členy KSSS, kteří spolupráci s Karbauskisem domlouvali, a koalici vypověděl. Na první pohled to byla sebevražedná mise. Podpora sociálních demokratů spadla pod deset procent, strana i poslanecký klub se rozštěpily. Exkomunisté výměnou za ministerské posty oligarchovu vládu drželi i nadále.

Důležitější bylo, že zároveň začaly padat preference rolníků, kterým to s menšinovou vládou nešlo tak dobře. Domluvili podporu nacionalistické strany Pořádek a spravedlnost, která v litevských souvislostech odpovídá zdejším okamurovcům, ovšem i poslanecký klub Pořádku a spravedlnosti se brzy rozpadl. Karbauskis přece jen domluvil většinu s novou stranou Blahobyt, kterou založilo několik bývalých poslanců z jeho vlastního klubu, a se stranou místních Poláků, ale už nezabránil pádu preferencí na patnáct procent. Stejně populární jsou sociální demokraté, kteří se pod novým vedením zotavili, favoritem letošních voleb se stali opoziční křesťanští demokraté.

Důvody změn jsou nasnadě. Voliči museli být zklamáni, když silný vůdce, který sliboval nástup nové epochy, v níž budou občané „opět důvěřovat“ státu, dokázal jen dočasně udržet pořádek. Průzkumy ukazují faktický průběh úpadku. Levicoví voliči z odlehlého venkova a velkých panelových sídlišť krajských měst, které Karbauskis získal při volbách na svou stranu, najednou dostali šanci volit někoho jiného. Sociální demokraty nebyl důvod podporovat, dokud byli jen pobočníky silného vůdce. Pak se od chomoutu osvobodili a jako nejkompetentnější z opozičních stran začali upozorňovat, že nová vláda je stejně prohnilá jako ty před ní. Opět se stali reálnou alternativou na levici a našli novou perspektivu.

Koho jiného chcete volit?

Litevský oligarcha stejně jako ten český našel recept, kterým je možné ovládnout zemi s dlouhodobou levicovou tradicí, a tedy s potenciální většinou pro sociální program. Termín „levice“ v tomto případě přesně neodpovídá obvyklým definicím, v zemích přežívajících desítky let pod vládou komunistických režimů vystačí levicový politik se slibem pečovatelského státu. Ideál, se kterým počátkem minulého století přišli sociální demokraté a po nich ještě radikálněji komunisté, se poprvé uskutečnil po nástupu komunistů k moci. Nejde popřít, že pokus nevyšel, proč však neslíbit něco podobného znovu. Realista tuší, že sliby o dobré práci i mzdě pro všechny a o sociálních dávkách pro každou příležitost nejdou splnit, to však nemusí vadit populistům. Odvážnou rétorikou mají vůdci této „levice“ blízko také k nacionalistům, se kterými se dělí o stejné příznivce.

S jejich pomocí lze vytvořit dominantní levicový blok, jen se do něho musí v pozici menších partnerů zapojit tradiční suveréni levé strany spektra, vedle sociálních demokratů třeba komunisté. Průzkumy veřejného mínění po českých volbách v roce 2017 ukazují, jak může být takový konglomerát stabilní. ANO a jeho spojenci ČSSD, KSČM a SPD ve volbách získali 56 procent hlasů a přes malou výkonnost Babišových vlád od té doby jejich blok příliš neztratil. Člověk nemusí být nadšen výkony současného establishmentu, přesto nikdo z těch, kdo volil „levicové“ strany, nepřekročí pomyslnou čáru do tábora tzv. pravice, která neuznává maximu, že stát má povinnost postarat se o každého slušného člověka. „Koho jiného chcete volit?“ – tak zní nejobvyklejší vysvětlení příznivců Babišovy strany.

Podle čtyř významných agentur sice podpora čtyř levicově-populistických stran klesá, ale jejich zisk se stále drží v intervalu od 48 procent agentury Kantar k 54 procentům u společnosti STEM. Lidé mohou utéci do skupiny nevoličů, častěji však nespokojenci přecházejí od slabších stran k silnému Babišovi, který je zárukou, že dobrodružství neskončí jen planými sliby. Cesta od ANO k pomocníkům ANO naopak nedává smysl. Podpora KSČM, ČSSD i SPD je dnes blízko hranice pro vstup do sněmovny, ovšem hnutí má u všech agentur stejné nebo lepší výsledky než při volbách. Nelze spoléhat na to, že trend pomalého poklesu preferencí bude pokračovat. Ve stranách levicového bloku dnes převládají věrné kádry, které chtějí volit, a nejméně dvě třetiny z nich budou určitě volit stejnou stranu jako v roce 2017. Slabým kusem jsou příznivci sociální demokracie, kteří si podporou své strany zdaleka nejsou tak jisti a současnou podobu vládnutí schvalují dokonce méně než voliči KSČM.

Bod zlomu

Opustit oligarchův blok je pro sociální demokracii přirozenou volbou v Česku jako na Litvě. Vládu tím nepoloží, protože vypomohou nacionalisté, pro řadu levicových voličů zklamaných ze současného stylu vládnutí se však stanou jedinou možnou alternativou. Opakovat manévr z Vilniusu se už jednou nepodařilo. Na sjezdu po prohraných volbách chtěli zabránit spolupráci s oligarchou mladí členové, nový předseda Jan Hamáček však jejich opozici rozbil korupční nabídkou. Pozval je do nejužšího vedení strany, a dokonce nabídl místa ve vládě Janě Maláčové a Tomáši Petříčkovi. Oba ministři dnes svými nápady mohou rozčilovat kolegy z ANO, ovšem premiér s nimi má takřka nekonečnou trpělivost.

Další potenciální odpůrce, představitel venkovských sociálních demokratů Michal Šmarda, se málem stal ministrem kultury v létě 2019, nevyšlo to a od té doby vládu hlasitě odmítá jako mezalianci s třídním nepřítelem. „Neshodneme se s ANO v tom, zda má být stát na straně korporací, nebo zaměstnanců, na straně velkého byznysu, nebo malých firem,“ postěžoval si celkem jednoznačně v médiích. Stranu nedokáže ovládnout a koalici zrušit, nejpozději na příštím sjezdu po krajských volbách však může sehrát důležitou roli. Pozice předsedy Hamáčka slábne s klesajícími preferencemi a s tím, že se jeho základním postojem stala rezignace. Už v letošním roce vysvětloval, proč není možné ve vládě nic prosadit: „Dokud se nijak nerozhodne Andrej Babiš a hnutí ANO, tak ta situace je taková, jaká je, a my s našimi 15 poslanci s tím nehneme,“ řekl televizi Prima.

Členové nejužšího vedení přinejmenším začínají diskutovat o perspektivě, až současná koalice skončí. Pochopitelným podnětem se staly námluvy ANO s lidovci a občanskými demokraty. Lidovci projevili ochotu asimilovat se do levicového bloku volbou Mariana Jurečky za předsedu a to může být i pro Babiše nabídka, jaká se neodmítá. Ani šéf ODS Petr Fiala v projevu na lednovém kongresu povolební spolupráci s oligarchou nevyloučil, navíc občanští demokraté nabízejí ANO účast při vládní agendě, například při schvalování stavebního zákona nebo resuscitaci ministerstva dopravy. ANO by se dohodou s ODS zpronevěřilo svým levicovým voličům, ze spolupráce však mohou obě strany čekat minimálně strategické výhody. Část vedení ČSSD už chápe, že strana nemusí čekat, až v koalici splní svou roli mouřenína a bude odkopnuta, proto je na čase vyhlížet příležitost, kdy se vyplatí vyrazit litevskou cestou. V takovém případě může být „socexit“ momentem, po kterém se třicetiprocentní podpora ANO ještě před volbami zhroutí.