„S velikým křikem a řevem takřka lvím“, jak píše kronikář Vavřinec z Březové, skonal dne 16. srpna 1419 král Václav IV. Dnes je to přesně šest set let. Jestli to byl skutečný „křik a řev“ následkem opakovaného záchvatu mozkové mrtvice, nebo spíš obraz inspirovaný apokalypsou sv. Jana, není až tak podstatné. Jisté je, že to nebyla obyčejná smrt, ale smrt vnímaná jako znamení konce – nebo nového začátku. Nic už nemělo být jako před ní, dny se tím zařváním naplnily, druhý příchod Krista se přiblížil.

Z českých panovníků by byl Václav IV. asi nejvhodnější adept na psychoterapii. Nebo rovnou na psychoanalýzu. Kdyby tehdy ordinoval v Židovském Městě nějaký dr. Rabi bin Freudeles, chodil by k němu král v přestrojení, jak to měl ostatně rád, dolů do ghetta, tam by si lehl na kavalec a začal by vyprávět. Mohlo by to být asi takto:

Víte, pane doktore, já to měl od narození těžké, vždyť si dovedete představit, jaké to je, narodit se jako vymodlený syn stárnoucího otce, a ještě jakého! Vznešeného a velikého, otce vlasti, že ano, císaře římského, nepřekonatelného Karla, největší postavy českých dějin, jak si Češi myslí, já jim to neberu, byl to můj otec, že. No jo, ale také ješitného neurotika, který mě hýčkal až k úplné rozmazlenosti, úplně mnou byl posedlý, vždyť já byl korunován na krále už jako dvouletý! Že jsem se u toho pokakal, to psychoanalytikovi nemusím vykládat.

A toto zbožňování nemělo korektiv v normálním mateřském citu matky, víte, té Anny Svídnické, protože ta mi umřela, ještě mi nebyly dva roky. A víte, jaké to je, vyrůstat v nepřirozeném prostředí, všude plno ostatků, jak je otec sbíral, zlata a kadidla, takže samé devótní klanění, ale na druhé straně nepřejícnost a zášť, jak to bývá u protekčních dětí. Jenže mohla mě taková výchova připravit na věci, které nutně musely přijít? Vždyť vezměte si, pane doktore, co bylo za dobu, konec 14. století, krize jako hrom, samá apokalyptická znamení, kacíři, epidemie, černá smrt, neúrody, však víte, i na vás to dopadlo, ten pogrom tady v Praze o Velikonocích 1389, smutná věc, ještě že jste to přežil, měl jste namále, co?

Věřte, já z toho radost neměl, otec se v těch věcech taky nechoval právě vzorně, ale nechme toho, co jsem mohl dělat, já měl dost svých starostí… Vždyť víte, církevní schizma, jeden papež v Římě, druhý v Avignonu, nakonec třetí papež, do toho problémy s tím naším Jenštejnem, chlapem zatraceným, no a s tím jeho Pomuckým, nebo jak se jmenoval, to mi ujely nervy, ale já ho do té Vltavy házet nechtěl, ale stát se to nemělo, to uznávám. Víte, já už tehdy docela pil, na ja, s tím jsem měl problémy dlouho, to přiznávám, ale za to taky může trochu můj otec, to on pořád, že budeme pěstovat révu a že naučíme Čechy pít a že pak budou mírnější a kultivovanější, a ne taková cháska barbarská, jakou jsou.

Jenže to se v Čechách vždycky zvrhne, ano, v Čechách se všechny dobré úmysly nakonec zvrhnou. I ta reforma. Já jsem i tomu Husovi nejdřív fandil, vždyť já jsem dobře viděl, že s tou církví se musí něco dělat, že takhle to nejde, jenže on pak začal být do všeho moc hrr, že prý to chce celkovou nápravu společnosti a že je to všude samý hřích a nepravost a že Kristus chtěl, aby lidé byli chudí, že jinak propadnou peklu. No, moje žena ho ráda poslouchala, ženské takové jsou, já si s nimi nikdy moc nerozuměl, však jste asi už něco slyšel, já to tady probírat s vámi nebudu, kdyžtak příště… Ale to s tou dogou, že jsem ji poštval na první ženu, aby ji zardousila, to jsou pomluvy, tomu snad nevěříte, to byste mě zklamal.

Tak jsem pil, no a co, však kdo by nepil, když se mu to tak jedno za druhým, s prominutím, pane doktore, tak ser… Římskou korunu mi sebrali, potupa největší, půlka říše se proti mně spikla, i ti nevděční Češi mi skoro občanskou válku tady vyhlásili, oni, představte si, oni mě snad chtěli i uvěznit, krále chtěli uvěznit jako nějakého lapku nebo pobudu! To potom abych byl vděčný bratříčku Zikmundovi, že mě z toho vysekal, pokrytci jednomu, jak já ho nesnášel, samozřejmě že jsem si všiml, že on na to jde chytřeji a má asi větší talent na to vládnutí. Ale já měl větší nadání na jiné věci, já byl umělecky nadaný, šly mi jazyky, kurtoazie, dobře jsem se oblékal, však jste asi viděl, jak mě hrál v tom Vávrovi pan Höger, takový jemný štramák, intelektuál, tak to docela vystihl.

Já měl, pane doktore, vkus a uměl jsem ocenit kvalitní literaturu a výtvarné umění, znáte moji Bibli, říkají jí Bible krále Václava, teď je ve Státní knihovně ve Vídni, to je asi nejkrásnější věc, která na sever od Alp v té době vznikla, takové luxusní věci jsme měli tehdy v Praze. A mohli jsme je mít i pak dál, víte, ten můj dvůr, to už nebyl jen tak nějaký temný středověk, to už byla skoro ta renesance, skoro jako ve Vlaších nebo Frankrajchu, to stačilo jenom málo, aby se to chytlo.

Jenže ono se to nechytlo… V Čechách se, pane doktore, nic náročnějšího nechytne, v Čechách se to vždycky zvrhne, ano, v Čechách se všechny dobré úmysly nakonec zvrhnou. I já jsem se zvrhl, to, jak mě trefil ten šlak, bylo vlastně vysvobození. Ještě že jsem nebyl u toho, co přišlo potom. To bych z toho živý nevyvázl. Slyšel jste ostatně, co udělali o rok později s mojí mrtvolou na Zbraslavi. Tak to radši nechtějte vědět. No nic, pane doktor, já zase půjdu, stavím se ještě u Zuzany v lázních, tam to mám rád… Nemusím nic platit, že? Jsou snad na pojišťovnu…

Po smrti krále Václava se Čechy daly přinejmenším na dvě století svou cestou. Vyhnuly se rafinovanostem renesance a změkčilosti humanismu, který už na Václavově dvoře pomalu prokvétal, a pustily se do mýcení bezbožného býlí. Husitská revoluce s Václavovým skonem na nedávno dostavěném hrádku v Kunraticích právě začala.