Vesmír není nijak zvlášť daleko. Za hranici vesmíru se obvykle považuje takzvaná Kármánova linie, pěkně zaokrouhlených 100 km nad povrchem Země. To znamená, že obyvatelé Brna či Ostravy mají do vesmíru blíž než do Prahy. Jenže jelikož nám lidem „hrouda nohy víže“, nejsme zvyklí moc často zaklánět hlavu a dívat se za okraje planety, která je nám domovem. Tedy – většina z nás na to není zvyklá. Ten zbytek pracuje na tom, aby se poměry změnily.

Přes veškerou jeho blízkost není vesmír úplně snadné navštívit. Země je hutná a kompaktní planeta, takže síla přitažlivosti na jejím povrchu je poměrně velká. Gravitační zrychlení, na které jsme zvyklí, činí téměř 10 metrů za sekundu na druhou. Má to svoje důsledky: například pády všeho druhu jsou nebezpečné a lidské srdce se musí značně namáhat, aby zásobilo krví o něco výš položený mozek. Ale také je obtížné se této gravitaci vymknout a vzlétnout vzhůru. Běžným letadlům pomáhá s překonáváním gravitace vztlak vzduchu, jenže vzduch s přibývající výškou rychle řídne a stokilometrová hranice vesmíru už je pro letadla nedosažitelná. Kdo se chce podívat nad ni, má k dispozici jedinou použitelnou technologii: raketu.

Skok není oběh

Návštěva vesmíru může být buď jen chvilková, nebo dlouhodobější. Tomu prvnímu se říká „suborbitální skok“ a to je také to, co nyní podstoupili miliardáři Branson a Bezos se svými společníky. Prvním člověkem, který takový skok uskutečnil, byl Američan Alan Shepard před šedesáti lety, po něm se také Bezosova raketa New Shepard jmenuje.

Dráha plavidla, které se vydá na suborbitální skok, připomíná dráhu vysoko zahraného tenisového míčku, ovšem s tím rozdílem, že míček nemá motory, aby sám sebe po cestě urychloval. Vrchol křivky leží 80–200 km nad planetou, v prostoru, ze kterého už se Země cestujícím jasně jeví jako kulaté vesmírné těleso uprostřed temnoty. Ale rychlost, které suborbitální plavidlo dosáhne, není dost velká na to, aby překonala zemskou gravitaci natrvalo. Země si je tedy přitáhne zpátky k sobě, a nechtějí-li se cestující zřítit jako padající kámen, raději by měli mít k dispozici padáky a motory, které jejich sestup zpomalí. Celý let se vejde do 15–20 minut.

Dosažení oběžné dráhy čili orbitu je podstatně obtížnější úkol. Dokáže-li nosná raketa zrychlit až na pekelnou rychlost 7,9 km/s, což je zhruba dvousetnásobek rychlosti, kterou se řítí auta po dálnici, nestačí už zemská přitažlivost k tomu, aby vrátila plavidlo zpátky dolů. Je ale stále ještě dost silná na to, aby mu neumožnila uniknout do volného vesmíru. Výsledkem je, že kosmická loď začne kolem naší planety obíhat, podobně jako naše jediná přirozená družice Měsíc. Na rozdíl od Měsíce tam nemusí setrvat navěky, protože na nízkých oběžných drahách, kam se dnes létá, ještě „překážejí“ nesmírně řídké, ale přece jen přítomné zbytečky vzduchu, které každé obíhající těleso zpomalují. Ale rozhodně tam již sama od sebe zůstane velmi dlouho. Nikoli minuty, ale roky a desetiletí. Nejstarší družice na orbitě se jmenuje Vanguard 1 a Američané ji vypustili v roce 1958. Ačkoli spojení s ní bylo dávno ztraceno, stále tam někde nahoře ještě je a věrně obíhá Zemi. A podle odhadu vědců zůstane na oběžné dráze ještě minimálně dalších dvě stě let.

Samozřejmě, dosáhnou-li oběžné dráhy lidé, určitě se budou chtít vrátit zpátky na Zemi, nebo aspoň mít tu možnost. A to je další komplikace, se kterou musejí stavitelé velkých orbitálních plavidel počítat. Vrátit se dolů znamená zpomalit z rychlosti 7,9 km/s zas zpátky na nulu, a to se dá v praxi udělat jen jediným možným způsobem: navést loď přímo do atmosféry, aby zabrzdila o vzduch. Nám, obyvatelům povrchu Země, připadá vzduch jako řídká a nepodstatná materie, ale je to tím, že se pohybujeme pomalu. Z hlediska kosmické lodi sestupující zpátky dolů jde o velmi účinnou brzdu, která rozžhaví její povrch doruda. A před tímto infernem je potřeba lidi na palubě ochránit.

I proto si zatím většina soukromých hráčů netroufá vozit na oběžnou dráhu živé cestující – s jednou výjimkou, o které bude řeč dále.

Kapitál v pohybu

Explozivní růst soukromých aktivit ve vesmíru odstartoval téměř symbolicky na začátku 21. století. Bezosova firma Blue Origin byla založena roku 2000, Muskova SpaceX o dva roky později, Bransonova Virgin Galactic pak roku 2004.

Tři přeživší veteráni poněkud zakrývají skutečnost, že „úmrtnost“ mladých kosmických firem byla velká. Armadillo Aerospace, založené autorem hry Doom Johnem Carmackem, získalo několik cen za nadějné pilotní projekty, ale přechod k raketám se firmě nepovedl a Carmack ji nakonec „odložil k ledu“. Další firma, Kistler, získala dokonce velkou oficiální zakázku od NASA, ale nedařilo se jí plnit postupné cíle a NASA jí zakázku odebrala. A Canadian Arrow, kanadská společnost založená roku 1999, měla ambici létat se zájemci do vesmíru suborbitálními skoky stejně jako firmy patřící Bransonovi a Bezosovi, ale úkol se ukázal jako příliš obtížný. I když byla jeden čas považována za jednu ze tří nejnadějnějších závodnic, dnes o ní nikdo neví. Menších firem, které si položily za cíl dosáhnout kosmických výšin, aby nakonec zůstaly sedět na Zemi a na hromadě dluhů, byly za tu dobu desítky.

Firmy Blue Origin a Virgin Galactic nezkrachovaly, ale ani jim se nevyhýbaly problémy. Oba projekty nabraly masivní zpoždění. Britský podnikatel Richard Branson se původně chtěl podívat do vesmíru už roku 2013, nakonec se mu to podařilo o osm let později. A Blue Origin, velmi tajnůstkářská a uzavřená společnost, vyvíjela svoji suborbitální raketu New Shepard od roku 2006. Trvalo devět let, než se první prototyp, samozřejmě ještě bez lidí, vůbec podíval do vzduchu a nad něj. Vyvíjet vesmírné technologie je zkrátka náročné na čas i peníze; rovněž projekty financované miliardáři se mohou přiblížit k hranici bankrotu, aniž je to něčí vina.

Ale hra o suborbitální turistiku letos přešla do své další fáze. Oba zakladatelé prokázali „na vlastní kůži“, že se vlastních produktů nebojí a jsou ochotni do nich usednout. To nepochybně povzbudí i další cestující, kteří už se nemusejí rekrutovat z řad miliardářů. Ceny za krátký výlet do vesmíru by mohly klesnout někam ke 200 000 dolarů, což stále ještě vypadá jako hodně, ale k podobné úrovni se dnes šplhá cena garsonky na sídlišti Barrandov. Zájemců tedy nejspíš bude dost.

Vyšší úroveň hry se ovšem jmenuje orbitální let a tam je zatím mezi soukromníky jen jediný vítěz.

Sokoli, čarodějové a hvězdné lodě

SpaceX, firma založená Elonem Muskem, hned na svém startu div nezkrachovala, když se jí zřítily první tři experimentální rakety Falcon 1 vypuštěné z tichomořského atolu Kwajalein. Musk tou dobou ještě nebyl nijak zvlášť bohatý člověk a peníze stačily už jen na poslední pokus. Čtvrtá raketa, vypuštěná 28. září 2008, dosáhla oběžné dráhy – a SpaceX tak ušla bankrotu, který potkal řadu jiných firem srovnatelné velikosti.

O třináct let později je z malé firmy gigant, jehož flotila raket Falcon (Sokol) poháněných motory Merlin rozpoutala na vesmírné scéně revoluci. Celé státní agentury jako Roskosmos a ESA byly odsunuty do pozadí, jak technologicky, tak obchodně. SpaceX se stala první firmou, která úspěšně vyvinula a postavila kosmickou loď pro přepravu osob na oběžnou dráhu a zpět, čímž USA získaly zpátky schopnost dopravovat svoje astronauty do vesmíru. A další vývoj je ještě smělejší. Ocelová raketa Starship (Hvězdná loď) poháněná zcela novou řadou motorů Raptor (Dravec) má svým výkonem přesáhnout slavné Saturny V z programu Apollo, ale její stavba a provoz má být mnohonásobně levnější. Právě vysoká cena byla přitom tím, co kdysi měsíční program ukončilo. Nízká cena „hvězdných lodí“ by jej měla pomoci znovu rozjet. Na texaské základně Boca Chica se na nových lodích intenzivně pracuje a během následujících týdnů bychom měli být svědky prvního startu na oběžnou dráhu. SpaceX ovšem plánuje ukončit tento pokus hned po prvním oběhu Země, teprve další lodě mají dosáhnout oběžné dráhy trvaleji.

V souboji miliardářů tedy Musk drží většinu technologických karet v ruce. Proti svým kolegům Bransonovi a Bezosovi má teď už jen jednu nevýhodu: sám ještě ve vesmíru nikdy nebyl, ani na oněch pár minut, které jsou dosažitelné pomocí suborbitálního letu. Ale má už předkoupený lístek na jeden z budoucích letů Bransonovy firmy Virgin Galactic, i když může trvat nějakou dobu, než se dostane na řadu. Dalších zájemců, kteří složili rezervační poplatek, je totiž zhruba 600.

Sportovní rozměr celého zápolení o vesmír je ale z globálního hlediska zastíněn tím strategickým. Naprostá většina aktivit soukromých společností, které se derou do kosmických výšin, se koncentruje v USA, zbytek světa zaostává. Včetně Číny, která poslední dobou velmi usiluje o roli druhé supervelmoci. Dokáže Peking dohnat dravost amerického soukromého sektoru státním dirigismem a štědrým financováním vlastního kosmického programu z daňových prostředků? Možná, ale v současné chvíli je sázka na něj nejistá.