Změnil se letopočet, možná jste si toho taky všimli. S touhle změnou souvisejí obvyklé průvodní jevy, patří mezi ně i vášnivý spor mezi pejskaři a petardisty na sociálních sítích. Letos byly oba tábory – aspoň v bublině obyvatel hlavního města – frustrované. Pejskaři z obvyklých důvodů – silvestrovský výkon petardistů ohrožoval duševní pohodu jejich čtyřnohých přátel a zase o to nikdo nedbal. Petardistům zase pražský magistrát zrušil novoroční ohňostroj a nahradil ho nějakým podle nich mdlým videomappingem. Já nejsem ani pejskař, ani petardista. Mohu proto při hodnocení tohoto sporu vystupovat jako nezávislý pozorovatel. Jsem nestranný, objektivita je moje druhé jméno, takže mé doporučení je nutno brát ve vší vážnosti.

Doporučení zní: Jděte se všichni bodnout. Nebo přesněji. Podobně jako v jiných případech ostrého společenského rozdělení. Oba tábory celkem přesně - byť místy až příliš hyperbolicky – vnímají nedostatky protivníků. Toxicitu vlastního společenského působení ale nevnímají ani v nejmenším. Spor mezi pejskaři a petardisty je vlastně spor mezi dvěma koncepcemi otravování ostatních. V pejskařích – respektive té jejich uvědomělejší části - je možné vidět stoupence jakéhosi toxického gradualismu. Postupného zabírání veřejného prostoru a důsledného držení dobytých pozic, neseného přesvědčení, že nepejskařská veřejnost by se měla cítit být poctěna jejich přítomností a jejich zvířecí doprovod nejenom tolerovat, ale jednou třeba i platit za privilegium dívat se na ta rozkošná stvořeníčka. Petardisté zastávají spíš revolucionářskou taktiku. Po většinu roku dají pokoj, pak se ale najednou koordinovaně vyhrnou do ulic, obsadí je a dají plný průchod svým sklonům k revolučnímu násilí. A nutno říci, že jejich výkony v posledních letech ilustrují pravdivost dialektické teze o proměně kvantity v kvalitu. Česká metropole se díky nim v poslední noc roku mění v cosi na způsob Stalingradu, kde člověk může jenom zoufale vycukaný pobíhat územím nikoho a hledat kráter, do kterého by se schoval. Teď si tedy pejskaři i petardisté stěžují. Srdce mi z toho krvácí. Teda fakt.

Miloš Zeman se před lety rozhodl zrušit novoroční projev prezidenta, důsledkem tohoto kroku bylo prudké zvýšení počtu projevů ústavních činitelů na Nový rok. A tak je to v téhle zemi se vším. Namísto jednoho „príhovoru“ máme hned čtyři. Ten prezidentský, přesunutý na druhý svátek vánoční, a projevy předsedů obou komor parlamentu a premiéra. K proměně kvantity v kvalitu ve sféře novoročních projevů ale zatím nedošlo, všechny jsou plus minus stejně obsažné, nanejvýš v nějaké míře diagnostické. Jistou pozornost vyvolalo jen chvilkové zasnění se předsedy vlády Babiše, kdyby se prý mohl stát Harrym Potterem, proměnil by tuhle zemi ve „druhé Švýcarsko“ (k tomu účelu se používá pověstná kletba milkulum bankadra). Mnozí uživatelé cítili potřebu vyjádřit se k představě premiéra coby čarodějnického učně. Neméně zajímavá je i ta představa Česka jako druhého Švýcarska. Jistě je ovlivněná premiérovými životními zkušenostmi – chodil tam do školy. Je to také ideál země, kde všechno funguje jako na drátkách, všichni se chovají spořádaně a průběžně kontrolují bližní, zda náhodou nezlobí, kde je na ulicích uklizeno tak, že by to uspokojilo i náročná kritéria kolegy Peňáse. A kde člověk nezažije zrovna velké „vzrůšo“. Cynicky to shrnuje Orson Welles v roli padoucha Harryho Limea ve skvělém filmu Třetí muž (1949). „V Itálii v časech Borgiů byly války, teror, vraždy a krveprolití a taky dali světu Michelangela, Leonarda a renesanci. Švýcaři měli bratrskou lásku, měli 500 let míru a demokracie, a co vytvořili? Hodiny s kukačkou.“ Ale dalo by se říct, že Česko na té cestě k „pošvýcarštění“ už nějaký kus cesty přece jenom ušlo. Na poli bratrské lásky, čistoty veřejných prostor a všeobecné upjatosti má země sice ještě značné rezervy. Ale hodiny s kukačkou (ne nutně jako objekt, ale coby etalon stylu nebo jak to říct), tak ty bychom už měli.