Politika je v Česku výrazně pánská doména, o zdejších politických špičkách se někdy mluví jako o „alfa samcích“. Část z nich se taky prezentuje jako mužná hráz proti hrozbám různého druhu – nebezpečím přicházejícím z ciziny nebo destruktivním ideologiím nové doby. Stavějí proti nim často nespecifikované tradiční hodnoty. Nic na tom by nemuselo být z principu špatně, zpoza hranic může přijít i cosi nebezpečného, módní ideologie mohou být – a v mnoha ohledech i jsou – potenciálně destruktivním způsobem „na hlavu“.

Problematická ovšem je ta značně pokroucená, karikovaná verze tradiční maskulinity, kterou ti čeští „alfa samci“ představují – slovy a vůbec chováním. Máloco je tak v tradičním smyslu nemužné jako to přepínání mezi ukřivděnou ufňukaností a agresí, jež je typické třeba pro Andreje Babiše, Tomia Okamuru či Václava Klause, únavný a značně rozšířený „broukismus pytlíkismus“ nebo radost z útoku na slabšího, charakteristická pro Miloše Zemana. Po týdnech a měsících konfrontace s tím mužstvím zhusta pokřiveným křečí afektu bude snad osvěžující připomenout nějakého krásného chlapíka.

Samozřejmě mám na mysli Johnnyho Cashe. Muže v černém. Trochu se mi kroutí prsty nechutí napsat ten milionkrát užitý výraz, ale co se dá dělat. Byl to muž. A v černém chodil. Ta barva mu moc slušela a taky jí vyjadřoval nějaké stanovisko. Říkal, že černou nosí jako výraz solidarity s chudými odstrčenými, vězněnými, všemi, pro něž se používá slovo „loser“. Dnes to může působit jako příklad celebritního aktivismu, v Hollywoodu pomalu není banket, aby se na něm hvězdy neoblékly tak či onak na podporu té či oné kauzy, nevzaly si stužku příslušné barvy.

V Cashově případě však nešlo o jednorázový projev okázalé ušlechtilosti, ale o vyjádření postoje, jemuž se – může to znít triviálně – dalo prostě věřit. A ti „loseři“ věřili určitě, pamatuju si na dávnou návštěvu skutečně zaplivaného newyorského baru plného dost autenticky působících „existencí“. Když se z jukeboxu ozval Johnny Cash, ožili, vítali ho tam, jako kdyby se na místě fakticky objevil. Považovali ho za svého – a on je asi taky. Nebylo v tom ale nějaké shlížení shůry na všechny ty chudáčky. Spíš vědomí, jistota, že z hlediska věčnosti na tom jsme všichni stejně a že hodně z těch životních vítězství a příběhů úspěchu mohou být jen nákladně převlečené prohry. A Johnny Cash si navíc zažil svoje.

Ve střihovém dokumentu Martina Scorseseho No Direction Home je kratinká pasáž zachycující setkání Johnnyho Cashe a Boba Dylana někdy v 60. letech. Sedí za pianem a zpívají I‘m So Lonesome I Could Cry od Hanka Williamse. Johnny Cash je totálně na mraky – z pití, prášků, kombinace obojího. Zároveň v tu chvíli vypadá jako ten nejkrásnější chlapík na zeměkouli. Jednoduše a dobře oblečený, samozřejmě už trochu „jetý“, kouzlo posiluje zjevná skutečnost, že je mu v tu chvíli úplně jedno, jak vypadá, ale prostě si jenom jaksi nemůže pomoct – skvěle vypadat je jeho přirozeností. Je mu to jedno nejenom proto, že je nadraný, ale taky proto, že zrovna zpívá, drží se těch slov a melodie jako posledního lana, jež ho poutá k pevnině reality a brání ztratit se v intoxikovaném oceánu. 

Johnny Cash býval, jak známo, „bad boy“, propadl ledačemu a prováděl ledacos, kvůli drogám měl taky pár střetů se zákonem – jistě byly o dost méně epické, než by odpovídalo Cashově pěstované image psance. Prošel vskutku exemplárním obrácením. Vyprávěl, jak se v roce 1967, kdy se cítil úplně na dně, vypravil do jeskynního komplexu Nickajack u řeky Tennessee, aby tam umřel. Plazil se tři hodiny, než tam padl v úplné tmě. Od smrti ho ale odvrátil zásah vyšší moci, „pocit naprostého klidu, jasnosti, a střízlivosti“, který mu přinesl vědomí, že rozhodnutí o čase jeho smrti není jeho, nýbrž Boží. Tak se vrátil zpátky a napravil se. Nebyla to ale přímočará cesta, v následujících desetiletích zažil ještě pár relapsů. Zpěvák Bono vzpomíná na návštěvu u Johnnyho Cashe a jeho druhé manželky June Carter Cashové někdy na počátku devadesátých let. Cash podle něho před jídlem přednesl krátkou a velice jímavou modlitbu a pak utrousil: „Ale ty drogy mi stejně chyběj.“ 

Zní to zábavně, možná trochu sarkasticky, vlastně to ale Cashe, jeho apel, přesně vystihuje. Bez té nepotlačitelné touhy po drogách by modlitba asi nebyla tak jímavá. Protože Cashova duchovní síla spočívala právě v tomhle. Ne v jistotě záchrany, která člověku dala šanci vnímat svoje někdejší trápení z nějakého „nebeského“ nadhledu, ale ve vědomí toho, že člověk sice opustil tu jeskyni, byl z ní vyveden, zároveň tam však pořád ještě je, neustále ji v sobě má otevřenou. Přes všechny životní peripetie Johnny Cash zůstal tím „psancem“, jistě ne doslova, ale duchem, vnitřním nastavením. Jeho písně taky jsou vyjádřením nějakého rozporu, je v nich touha i tíže a pochybnost; stačí dotek toho majestátního hlasu, aby se ze story nešťastníka z nějakého zapadákova stala ozvěna kosmického dramatu. Johnny Cash a jeho hudba nepřestávají provokovat takové exaltované superlativy, za svého života na to dokázal reagovat tím asi jediným rozumným způsobem – uměl si ze sebe velmi účinně dělat legraci.

Zpíval příběhy a taky žil příběh, story jeho života má až klasickou formu od narození přes náležité peripetie až ke katarzi a konci. Těsně mu předcházelo vydání těch jeho snad nejlepších nahrávek – série alb American Recordings, kterou začal vydávat ve druhé půli 90. let, obsahovala Chase v jaksi čisté podobě, po všech těch letech dospěl k jednoduchému výrazu, který sešlost a zkřehlost, jež přicházejí s časem, proměnil v Cashovu největší přednost. Zařadil na ně vlastní skladby a taky převzaté písně často od výrazně mladších autorů, některých v té době nijak moc neznámých. Dá se v tom vidět důkaz toho, že Cashe hudba nepřestala zajímat ani po desetiletích a desetiletích nebo že sám sebe vnímal jako součást kontinuity písně, vědom si toho, že ten jeho příběh je jen součástí příběhu daleko většího.