Když ruský prezident Vladimir Putin dne 1. března předstupoval před parlament, aby přednesl pravidelnou zprávu o stavu země, jen málokdo očekával, jaká smršť diskusí se po ní rozpoutá. Velká část projevu totiž byla věnována představení celkem šesti nových zbraní, jež podle části názorů naprosto mění povahu soupeření mezi Moskvou a Washingtonem, kdežto jiní říkají, že se ve skutečnosti žádná fundamentální změna nekoná.

Podobně jako dřív se největší část projevu zabývala stavem a perspektivami ruské společnosti, ekonomiky a veřejných služeb. Některá čísla byla nesporně povzbudivá a znamenala pozitivní trendy, ale o jiných lze diplomaticky říci jen to, že vypovídala o velikých rezervách. Závěr byl věnován obraně a bezpečnosti a právě tam přišla série překvapení, protože Vladimir Putin měl připravený skutečně působivý přehled nových typů či konceptů zbraní, které právě vstupují do služby, prodělávají testy nebo jsou intenzivně vyvíjeny.

Ještě před tím ovšem hlava ruského státu představila kontext, resp. pohled Kremlu na stávající podobu mezinárodních vztahů. Primárním cílem kritiky se staly (patrně ne překvapivě) USA a jejich politika ve vztahu k nukleárním zbraním a protiraketové obraně. Ruský prezident znovu projevil nesouhlas s tím, že USA v roce 2002 odstoupily od Smlouvy o protiraketové obraně a pustily se budování „deštníku“. Ten by měl ochránit Ameriku před raketami zemí typu KLDR či Íránu, avšak Moskva se jím pořád cítí ohrožena.

Přestože ruský strategický arzenál z hlediska kvality a kvantity představuje sílu, jakou nemůže americký „deštník“ nikdy zastavit (ostatně to od něj nikdo ani nežádá), Rusko argumentuje, že jde o porušení strategické rovnováhy. Kreml tedy trvale kritizuje stavbu prvků tohoto systému a průběžně prezentuje různé nové či „alternativní“ způsoby dopravy nukleárních hlavic, jež by měly nějak překonávat nebo „obcházet“ americkou obranu.

Putinův březnový projev představil celkem pět takových strategických zbraní. Kromě toho byl ukázán pozemní laserový zbraňový komplex, zřejmě určený pro protivzdušnou obranu. Ten se dá ovšem těžko označit za nějaké překvapení, protože podobné zbraně SSSR vyvíjel již od 70. let a ještě před koncem studené války stihl zařadit do služby několik „laserových tanků“, které měly paprskové zbraně pro vyřazení optických senzorů. Ničivé lasery dnes testuje řada zemí a v dohledné době nejspíše přijde jejich operační nasazení.

Máme-li začít tou nejméně překvapivou položkou z oné „jaderné pětky“, pak to nesporně byla nová mezikontinentální balistická střela RS-28 Sarmat. Existence tohoto projektu je známa již dlouho a i v samotném Rusku jde o dosti diskutované téma, jelikož nemálo expertů tvrdí, že je to nadbytečné „kříšení“ reliktů studené války. Zhruba 200 tun vážící Sarmat má totiž vystřídat dosluhující těžké rakety R-36M Vojevoda, které jsou známy též pod americkým kódem SS-18 Satan a mohou nést až deset nukleárních hlavic.

Dolet „Satana“ přesahuje 11 000 km, kdežto Sarmat má patřit mezi tzv. globální střely. Ruský prezident hovořil o „prakticky neomezeném“ dosahu, ale ve skutečnosti jde o to, že Sarmat by měl mít dostřel postačující na zásah skutečně každého místa na světě, a to při letu přes severní i jižní pól, jak ukázalo prezentační video. V prosinci loňského roku prodělala nová střela svou první startovní zkoušku a brzy má začít střídat „Satany“.

Velké překvapení pro znalce neznamenal ani projekt Avangard, o kterém se také ví už řadu let a o kterém ostatně mnohokrát mluvili také ruští političtí i vojenští představitelé. Jeho výsledek bývá nejčastěji popisován jako „hypersonická hlavice“. Klasická hlavice balistické střely padá na svůj cíl po balistické křivce, případně provádí i menší korekce a manévry podle naváděcího systému, zatímco těleso Avangard (známé dříve též jako Projekt 4202) funguje jako okřídlený „kluzák“, který létá ve vyšších vrstvách atmosféry.

Má dosahovat až dvacetinásobku rychlosti zvuku, tedy přes 24 000 km/h. Pozoruhodná ovšem není jen sama tato hodnota, ale i schopnost v takovéto rychlosti manévrovat. Avangard by měl podle nových zpráv právě vstupovat do stádia sériové produkce, takže Rusové patrně skutečně vyřešili problémy, jež se s hypersonickými zbraněmi pojí a s nimiž nyní zápasí též další země. Ostatně i Vladimir Putin přiznal, že to nebyl snadný úkol, avšak faktem také je, že na podobné zbrani jménem Albatros se pracovalo již za časů SSSR.

Nesporně vysokou úroveň ruské raketové techniky potvrdila i prezentace zbraně, která naopak překvapení přinesla. Zbraň jménem Ch-47M2 Kinžal je hypersonická raketa, která se vypouští ze stíhacího letounu MiG-31, dosahuje až desetinásobku rychlosti zvuku a má dosah 2000 km. Už záhy po zveřejnění filmových záběrů ovšem zazněl názor, který potvrdily pozdější analýzy a podle kterého vlastně o úplnou novinku nejde.

Vše totiž nasvědčuje tomu, že Kinžal je fakticky „jen“ ze vzduchu odpalovanou verzí obávané balistické rakety krátkého dosahu Iskander. V této souvislosti je zajímavé, že už před několika lety probleskla zpráva, že Rusko plánuje leteckou variantu Iskanderu, ale tehdy tomu málokdo věnoval pozornost. Kinžal údajně 1. prosince 2017 vstoupil do zkušební služby u leteckých sil Jižního vojenského okruhu, pod jehož působnost spadá i Černé moře, což se samozřejmě dává do souvislosti s Krymem a základnou USA v Rumunsku.

Vladimir Putin také oficiálně potvrdil existenci zbraně, o které se objevily první zprávy v roce 2015 pod jmény Kanyon a Status-6. Jde o ono obrovské torpédo (či spíše podvodní prostředek bez posádky) poháněné atomovým reaktorem a dopravující velkou jadernou hlavici. Údajně je to zbraň k útokům na přístavy nebo skupiny válečných lodí. Není bez zajímavosti, že podobný projekt gigantického torpéda T-15 vznikl již za Stalina.

Reaktor pohánějící tento prostředek je údajně stokrát menší než běžné ponorkové reaktory a je schopný dosáhnout nejvyššího výkonu 200krát rychleji, což torpédu zajišťuje rychlost, jakou i sám Putin popsal coby „fantastickou“. Ovšem tím, co způsobilo jistě největší překvapení, bylo prezidentovo sdělení, že byla úspěšně otestována nová střela s plochou dráhou letu s jaderným pohonem a doslovně neomezeným dosahem, díky kterému se může účinně vyhýbat obranným systémům a útočit na objekty kdekoli na světě.

Šlo o takový šok, že řada počátečních reakcí spekulovala o nějakém nedorozumění, ale zprávy z následujících hodin a dnů potvrzovaly tezi o jaderném pohonu nové střely, která údajně nese jméno 9M730. Dokonce i americké zdroje připustily, že mají zprávy o takovém programu, ale oponovaly tvrzení o úspěšném testu, jelikož podle USA skončil test havárií. Každopádně však dosud není úplně jasné, co přesně Rusko vyvinulo.

Nesporným faktem je, že na nukleárním pohonu letadel a raket pracovali Američané a Rusové už začátkem studené války, konkrétně v 50. a 60. letech, kdy svět ovládalo „atomové nadšení“ a kdy se obecně věřilo, že se „jádrem“ bude brzy pohánět téměř všechno. Vyskytovaly se tedy i zcela vážně míněné koncepty lokomotiv, tanků, a dokonce osobních automobilů (!), jež měly mít (tehdy samozřejmě neexistující) malé atomové zdroje.

Obě supervelmoci opravdu otestovaly za letu bombardéry s jadernými reaktory (v USA letoun Convair XB-36H a v SSSR stroj Tupolev Tu-95LAL), avšak obě došly k názoru, že vzhledem k tehdejší úrovni technologií jde o koncepci příliš komplikovanou, nákladnou a rizikovou, byť technicky proveditelnou. Panovalo však přesvědčení, že se postupně podaří zmenšit reaktory a vyřešit otázku stínění tak, aby se tento princip stal prakticky použitelným. První předpoklad se skutečně splnil, ovšem s tím druhým to bylo horší.

Miniaturizace opravdu umožnila postavit mimořádně malé reaktory, ochrana před radiací však představovala (a dodnes představuje) enormní problém. Američané však na konci 50. let přišli s bizarním programem, jenž měl tento problém měnit ve výhodu, přestože z dnešního pohledu ve výhodu velice pochybnou. Vyvíjeli velkou střelu s plochou dráhou letu SLAM (Supersonic Low-Altitude Missile) neboli Pluto, která měla létat rychlostí přes 5000 km/h a měla mít dolet přes 180 000 km (!), a to díky jadernému náporovému motoru.

Onou „výhodou“ mělo být zamoření území nepřítele zplodinami motoru, což zřejmě vypovídá o atmosféře studené války lépe než cokoli jiného, avšak současně to přineslo problémy s testy. Pozemní zkoušky motoru se realizovaly na nevadské poušti a letové testy střely měly probíhat nad Pacifikem s tím, že po jejich zakončení by byla potopena do Marianského příkopu, ovšem k tomu (naštěstí, nutno asi dodat) nikdy nedošlo.

Projekt mezikontinentální okřídlené střely SLAM byl zastaven, protože byl příliš problémový, a navíc se objevily mnohem perspektivnější balistické rakety. Čerstvé informace z Ruska však naznačují, že tuto koncepci čeká „nový život“. Již se vyskytly též spekulace, které dávají tento pořád tajuplný projekt do souvislosti se stopami radioaktivních izotopů (zejména ruthenia-106 a jódu-131), jež se v loňském roce šířily právě z Ruska.

A jak by vůbec měl takový atomový motor fungovat? V podstatě by to byl klasický proudový, turbovrtulový či náporový agregát, ale nasávaný vzduch by se nezahříval spalováním běžného paliva, nýbrž teplem z nukleárního reaktoru, a to buď přímo (tak to mělo být u rakety SLAM), nebo přes tepelný výměník. Druhá varianta je bezpečnější, ale složitější, každopádně však trvá potřeba odstínit samotné jádro reaktoru, aby se dalo s raketou bezpečně manipulovat. Vnucuje se i otázka, co se stane v případě nějaké nehody.

Spekuluje se proto i o alternativních řešeních. V ruské střele (prý) patrně není „pravý“ jaderný reaktor, ale tzv. radioizotopový termoelektrický generátor (RTG), v němž neprobíhá nukleární štěpná reakce, ale „jen“ samovolný rozpad izotopů. Tyto generátory se kdysi užívaly mj. coby zdroje pro kardiostimulátory a pořád se montují např. do kosmických družic či do senzorů pro vzdálené lokality. Hlavní slabina této teorie však spočívá v tom, že výkony RTG (řádově max. kilowatty) naprosto nestačí pro pohon tak velké zbraně.

Další nejasnost znamenala zpráva z Ruska, že během testů střela nenesla reaktor, nýbrž jenom „elektrickou maketu“. Podle hlasů skeptiků sice žádná střela s jaderným motorem neexistuje a jde pouze o propagandistickou fabrikaci, ale většina znalců se kloní k názoru, že jde o reálnou (byť zatím zdaleka ne hotovou) záležitost. Ostatně i Vladimir Putin o této raketě mluvil jako o zkoušeném základu pro něco, co teprve vznikne.

Takřka jisté ovšem je, že prezentace nových zbraní znamená reakci na revizi americké jaderné doktríny (Nuclear Posture Review). V ní je arzenál Ruska označen za hrozbu, jíž je nutno čelit rozvojem amerických zbraní, a tudíž teď vyložil karty i Kreml. Donekonečna se dá spekulovat o tom, kdo vyvíjí zbraně primárně pro první útok a kdo chce „jen“ potenciál pro odvetný úder, ale racionální odstrašování nepochybně existuje z obou stran.

Začínají tedy nové závody ve zbrojení ve stylu studené války? Není to zdaleka tak jisté, jak by se mohlo zdát. Za prvé, atomové arzenály Ameriky i Ruska stále zcela stačí na mnohonásobné zničení „druhé strany“, což nové rakety ani jedné ze stran nezmění, a proto zůstává v platnosti i strategická rovnováha. Za druhé, ani jedna z mocností evidentně nehodlá rozběhnout masové a extenzivní zbrojení, daleko spíš se dá očekávat intenzivní rozvoj nových technologií, z nichž pak může koneckonců významně těžit i civilní sektor.

Za třetí, nesmí se zapomínat, že pro prezidenta Putina šlo o „předvolební“ projev, v němž tedy musel hodně zapůsobit i na domácí publikum. A za čtvrté (a to je možná vůbec nejdůležitější), Moskva i Washington opakovaně deklarují ochotu vyjednávat o další redukci svých jaderných arzenálů. Trumpova revize NPR i Putinovo představení nových druhů strategických zbraní tak možná vůbec nejsou prvními kroky nových závodů ve zbrojení, nýbrž daleko spíše „přípravou pozic“ pro rozhovory o odzbrojovacích dohodách.