Mezi zahradníky je ustálené takové rčení, které v různých obměnách používají. Obvykle je to něco jako „Rostliny číst neumějí“. V oblibě ho měl dendrolog brněnského arboreta Antonín Nohel, když vysvětloval rozdíly mezi jednotlivými skalníky, často sobě velice podobnými, a snažil se připojit k nim nějaké latinské jméno. Zahradníci si, podobně jako všechny obory lidské činnosti, museli vytvořit nějaké škatulky, aby zvládli tu míru složitosti. Mnoho z nich stálo u zrodu botaniky, a ačkoli jsou to dnes zdánlivě obory dva, pracují a žijí stejným jazykem. To jest latinou. To je náš společný jmenovatel, a přestože jsou názvy „andělská trumpeta“ lidem velmi oblíbené a latina dehonestována, právě ona je nejvyšší možnou ochranou před úpadkem celého vědění o rostlinách vůbec. Jen díky tomu nedostanete místo zimní hrušky letní jablko, a pokud, pak se můžete právem zlobit.

Škatulky jsou velice šikovné, a proto je máme i podle životní strategie. Zahradníci používali konifery, pereny, annuely, alpinky či bienny a mnohdy ještě používají. Počešťování a popularizace přinesly jehličnany, trvalky, letničky, skalničky a dvouletky. Zatímco v luzích a hájích rostliny knihy nečtou a zcela bezostyšně se kombinují, člověk rozumný si usmyslel, že bude pracovat a tvořit v rámci žánrů. Je to zhruba tak, že máte daný obraz, rám i plátno, a na něm si tedy už pak svobodně můžete tvořit. U nás je rám lem záhonu, dejme tomu ocelový, a plátnem je pak zem, řečená peříčko.

Barvy, to je květena v nejširším slova smyslu. Tedy jaksi mohla a měla by být. Zahradníci jsou ovšem lidé veskrze vzdělaní a opatrní, žánrově svázaní tématy a prací svých profesních vzorů a předků. Tak například kobercové letničky vysazované do různých tvarů (a patvarů) či obrazců jsou téma, které se vžilo od poloviny devatenáctého století a je jako řemeslo stále živé. Pravda, většinou se jím na úrovni zabývají v historických zahradách, na lázeňských kolonádách a na parterech nejreprezentativnějších budov. Je to přece jen štrapáce nejen drahá, ale umí ji už jen velice málo lidí. Stále nicméně platí za špičku dovedností v naší branži.

Na druhé straně ovšem existují i obrazy na úrovni reprodukce z hotelové chodby, a jak vás recepční dole obdarovala úsměvem číslo 26, tak vás i před vchodem třeba takového úřadu práce uvítá záhon číslo 26, umíchaný z nějaké instantní reprodukce. Tam je záhonem papír (ten, který snese všechno) a kytky jsou jakýmsi tonerem, který se buď doplňuje, nebo je vše šedivé. Tak máme takové ty hezké obrazy, jaké najdete všude. Jeden je třeba „keřová skupina s tavolníky a jalovci“ , jiný zase „letničkový záhon s afrikány, begonií a červenými šalvějemi“, oblíbený je taky „trvalkový záhon s ovsířem a plesnivkou“. Vždycky se najde někdo, kdo to udělá levněji.

Mám záhon velice rád. Zejména pak když byl malíř svůj, nezapřel se a vyznal se do té země sám ze sebe. To se rád zadívám. Když takhle někdo třeba dá kytkám svobodu, zapomene se a najednou se mu z hlavy vykouří všechna ta škatulata keřů, trvalek, letniček, cibulovin – a pohraje si svobodně s Flórou coby veleváženou bohyní. Ona si totiž, ta bohyně, ráda hraje sama se sebou. Zahradník taky zírá, co to někdy umí. Letos se mi třeba potkala ostálka s floxou a bylo jim docela jedno, kdo z nich je letnička a kdo trvalka. Letničky se rády sejí a nechají si pomáhat. Teď je čas sbírat si jejich semínka, dávat do sáčků a zavěsit do průvanu. Na jaře je můžete předpěstovat nebo trousit a stát se malířem. Nic není samo.