Pamatujete na Gerasimovovu doktrínu? To byl projev náčelníka ruských ozbrojených sil generála Gerasimova z roku 2013, který založil věhlas pojmu hybridní válka. Mark Galeotti, který projevu dal to jméno, se za to pak omluvil, protože Gerasimov ve skutečnosti neprezentoval novou ruskou doktrínu, ale naopak popisoval tu západní. Jenže teď britský institut vojenských studií RUSI vydal práci dvou výzkumníků, kteří popisují, že něco jako Gerasimovova doktrína v ruském vojenském myšlení skutečně vládne, a ukazují to na víc textech než na tom jednom projevu. A že to, a nejen chybné informace Putinových patolízalů, může být příčinou neúspěchu ruského tažení. Že „vysocí činitelé uniformovaných složek možná nemlčeli a neakceptovali plán, kterému nevěřili, ale že naopak ten válečný plán mohl odrážet to, co ruští důstojníci psali a říkali o moderním válčení celá léta“.

Autoři upozorňují na problémy této doktríny. Vojenské prostředky fungují rychle a předvídatelně – skoro tak, jako když zmáčknete spoušť a puška vystřelí. Kdežto informační prostředky a kultivace pátých kolon atd. je „časově náročné, nejisté a nákladné umění, spíš jako investování než tradiční válčení“. A když je špatně zkombinujete, mohou se jejich účinky ne sčítat, ale naopak rušit. Můžete například léta mezi obyvatelstvem šířit nedůvěru k vládě, ale když pak zemi dostatečně brutálně napadnete, obyvatelstvo se stejně semkne kolem vlády.

A místo „nekontaktní války“ najednou řešíte tanky v bahně. Je to zajímavé sdělení pro ty z nás, kteří sice nepodceňují lidskou proradnost, zbabělost, korumpovatelnost a podobně, ale přesto si myslí, že nakonec rozhodují myšlenky.

Americká progresivní rétorika se v posledních letech vyznačovala hysterickým povyšováním sebemenších ústrků, nepříjemností či prkotin na úroveň „násilí“, zatímco skutečné násilí bylo bagatelizováno, pokud se ho dopouštěli ti správní lidé – například demonstranti Black Lives Matter. Ukrajina může mnohým Američanům připadat vzdálená a vlna performativní solidarity s ní otravná – lidé, kteří se do včerejška ve svých twitterových profilech chlubili, že jsou očkovaní, to teď vyměnili za ukrajinskou vlajku. Ale člověk by si myslel, že válka aspoň přivodí určité vystřízlivění ohledně toho, co je a co není skutečné násilí – třeba i bez ohledu na to, kdo za válku může. Jenže to by se člověk mýlil. Novinářka Taylor Lorenzová, která píše o IT průmyslu a má s řadou jeho protagonistů špatné vztahy, se minulý týden v televizním rozhovoru rozbrečela při líčení toho, jak ošklivé věci o ní lidé říkají. „Mám z toho těžkou posttraumatickou stresovou poruchu, uvažovala jsem o sebevraždě,“ svěřovala se mezi vzlyky.

Termín posttraumatická stresová porucha se, jak známo, rozšířil poté, co jím byli diagnostikováni vojáci vracející se z vietnamské války. Něčím podobným si prošla komička Amy Schumerová, když byla na udílení Oscarů svědkem facky, kterou uštědřil Chris Rock Willu Smithovi (nebo naopak; lze si to dohledat na internetu). Svěřila se fanouškům, že je traumatizována a „triggered“ (pro tento psychologický koncept se do doby, než byl zdiskreditován, nestačil vžít český překlad). A bude si muset dát měsíční pracovní pauzu.

Jak připomněla Mary Harringtonová v časopise Unherd, 31. března uplynulo čtvrtstoletí od premiéry televizního seriálu Teletubbies. Postavičky seriálu jsou srostlé se svými komunikačními zařízeními, jejichž antény mají na hlavě a displeje v bříšku, podobně jako dnešní mladí se svými mobily. Jejich svět je „uspořádaný, hygienický a futuristický, ale ne chladný nebo vzbuzující obavy“. Žijí v ekodomě zapuštěném do krajiny, kde se o veškeré jejich potřeby starají „chytrá“ zařízení. Jejich život je strukturován krátkými, bezcílnými, zábavnými aktivitami připravovanými pro ně zvnějšku. Nemonitoruje je žádný dospělý ani Velký bratr, nýbrž sluníčko v podobě smějícího se nemluvněte.

Teletubbies autorce evokují titul knihy Aarona Bastaniho Plně automatizovaný luxusní komunismus. Teprve v něm, a ne dřív, pominou všechna traumata Taylor Lorenzové a Amy Schumerové.