Rýsují se kontury možného konce války

Ukrajina na prahu

Rýsují se kontury možného konce války
Ukrajina na prahu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve středu 16. března, den po setkání s polským, českým a slovinským premiérem v Kyjevě, poznamenal ukrajinský prezident Zelenskyj ve svém videoprojevu k národu: „Je těžké, ale důležité, aby válka skončila dohodou. Setkání pokračují a, jak jsem informován, pozice na jednáních jsou už realističtější. Ale ještě potřebujeme čas k tomu, aby rozhodnutí byla v zájmu Ukrajiny.“

Lze to číst tak, že ten čas je potřeba k tomu, aby se obě strany dopracovaly k vzájemně přijatelným formulacím. Anebo to lze chápat tak, že čas pracuje pro Ukrajinu. Sebevědomí jejího vedení je dnes takové, že je docela možný druhý výklad.

Když vzápětí po zahájení ruského útoku ukrajinský velvyslanec v jedné západoevropské metropoli – proslýchá se, že to měl být Andrij Melnyk v Berlíně – žádal hostitelskou vládu o pomoc, dostalo se mu prý vysvětlení, že tu nemůže čekat, neboť tamní vláda dává Ukrajině 48 hodin. Dnes, po měsíci, Moskva s kyjevskou „bandou nacistů a narkomanů“, jak prezident Putin označil ukrajinskou vládu, jedná, byť formou delegací nižší úrovně. Není nedostatek zájemců o zprostředkování – po Izraelcích a Turcích nejnověji nabídli své služby i Švýcaři. Již 8. března referovali Izraelci, že ruské požadavky jsou „pro Zelenského obtížně přijatelné, ale ne tak extrémní, jak očekávali. Doplnili, že návrhy nepožadují změnu režimu v Kyjevě a ponechávají Ukrajině suverenitu“.

Minulý pátek už poradce tureckého prezidenta Erdoğana, který slyšel jeho telefonáty s Putinem i Zelenským, hovořil s New York Times o poznání podrobněji. Mluvilo se prý o tom, jak pojednat situaci Krymu, který je de facto ruský, i o „nějaké nové formě Minských dohod“ pro separatistické enklávy na východě, které mezitím Rusko uznalo jako nezávislé státy. Že Ukrajina nebude v NATO, to už Zelenskyj naznačil, že je mu jasné. Ovšem podle Erdoğanova poradce se Ukrajinci domnívají, že Putin jednání spíš zdržuje. Podle našich informací si ale Ukrajinci myslí, že už by Putin byl ochoten v jednáních pokročit dál – ale zatím ne na pozicích, kterých hodlají dosáhnout.

Michail Podoljak, poradce ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského (první zleva), se účastnil rusko-ukrajinských jednání o příměří. - Foto: Profimedia

Pro koho tedy pracuje čas?

I se vším, co už bylo řečeno o nečekaně dobré kondici ukrajinské armády a nečekaně špatné kondici armády ruské, převaha dlouhodobě hraje pro Rusy. Jestliže je v posledních dnech na velkých úsecích fronta nehybná a obklíčení Kyjeva nejsou Rusové o nic blíž než před týdnem, tak na jiných místech Rusové pomalu postupují. Hrozí nebezpečí, že se jim podaří sevřít do „kapsy“ několik desítek tisíc ukrajinských vojáků na východě země. Pokud Rusko nepodniká náročnější letecké operce, tak zřejmě proto, že nechce nebo neumí, ale postupným bombardováním letišť už vyřazuje ukrajinské letectvo z boje. To, co Rusům funguje relativně nejlépe, je dělostřelectvo schopné způsobit nesmírné utrpení civilnímu obyvatelstvu a materiální škody. Už dnes se zaměřuje na likvidaci průmyslového potenciálu Ukrajiny jako na jeden z cílů operace.

Minulý týden napsal reportér CNN Prima Matyáš Zrno z Ukrajiny: „Stát funguje, armáda funguje, jednota velení funguje. Žádný chaos, žádné dobrovolnické jednotky, které si dělají, co je napadne. Žádné kriminální bandy využívající situace (aspoň zatím...). Armáda schopná provádět i sofistikované operace.“ Ale jak dlouho to může vydržet, když bude ruské dělostřelectvo systematicky bombardovat dopravní infrastrukturu, spoje, energetickou infrastrukturu a další věci, které nelze ani při nejlepší vůli dovézt přes polskou hranici z Evropy?

Mnozí západní analytici nabádají, že pro Putina je třeba pamatovat s nějakým „sjezdem“. Tento oblíbený diplomatický termín (off-ramp, doslova sjezd z dálnice) ale v tomto případě nedává smysl. Míní se tím nějaká konstelace, jež umožní vůdci, jenž se vydal na válečnou stezku s nějakými nesmiřitelnými požadavky, smířit se s kompromisem. Pomůže mu odůvodnit ho sám sobě, ale hlavně jeho veřejnosti, a zachovat si tvář. Jenže Putin má prostřednictvím médií tak dokonale pod kontrolou smýšlení většiny Rusů, že žádný sjezd nepotřebuje. Jeho mediální mašinerie je schopna „prodat“ lidem jako vítězství prakticky cokoli.

Rusko má evidentně potíže s udržováním své armády v bojeschopném stavu. O něčem vypovídají jak přesuny jednotek ze vzdálených míst anebo z míst tak exponovaných, jako je Osetie. A taky všudypřítomné inzeráty na placenou službu u vojska, jež nyní armáda umisťuje třeba i na účty za elektřinu. Ale početní a materiální převahu i převahu v některých typech vojsk to nezmění.

To, čeho se Putin může obávat, jsou mrtvoly vracející se z bojiště a narůstající důsledky sankcí. Nákupní panika, jež se v posledních dnech týkala cukru, může být první předzvěstí. To jsou hroty materiální reality, jež mohou propíchnout i mediální bublinu. A plný dopad sankcí ještě Rusko zdaleka nepocítilo. Zapomeňte na odchod Instagramu a McDonald’s. To jsou zbytné či snadno nahraditelné požitky. To pravé nebezpečí se hromadí jinde. Rusko má vlastní průmysl, ale ten je závislý na dodávkách z ciziny. I na náš průmysl dopadl nedostatek čipů. To všechno bude v Rusku mnohonásobně intenzivnější. A nemusí být sankcionovaný každý jednotlivý výrobek. Laik nedocení, jakou roli hraje v moderní ekonomice třeba pojištění. Když vám nikdo nepojistí kontejnery, nic nedovezete. To jsou faktory, jež se ruskou ekonomikou šíří jako pomalu působící jed. Pokud čas hraje proti Putinovi, tak takhle. A ovšem pokud Ukrajincům odhodlání vydrží.

Jak by mohla dohoda vypadat, až přijde její čas? Putin bude schopen zkonsolidovat své územní zisky na východě a získat přístup na Krym z pevniny. To je asi nevyhnutelné a bude se pro to muset najít nějaký statut. Ukrajina bude nucena přistoupit na neutralitu, což ovšem může znamenat mnoho věcí. Může to být obtížné technicky, protože Ukrajina má cíl vstupu do NATO od roku 2019 v ústavě. Předtím v ní paradoxně měla zakotvenu neutralitu – a co jí to bylo platné? Západ musí stát pevně za Ukrajinou v tom, že to bude neutralita ozbrojená. Ukrajina jistě může přistoupit na to, že na jejím území nebudou cizí vojenské základny, může se i vzdát některých kategorií zbraní, ale velice opatrně. Může svatosvatě slíbit Putinovi některé věci, které nikdy nedělala, ale on si je vymyslel – jako třeba že nebude vyvíjet chemické a jaderné zbraně. Co rozhodně nesmí, je vzdát se práva přijímat dodávky zbraní.

Západ ovšem může tlačit na Ukrajinu i v tom, co bude taky možné prodat jako ústupek Putinovi: schválení liberálnějších jazykových pravidel a ukončení mesaliance ukrajinského státu s ideologicky nevábnými NGOs typu Azovského praporu. To je reálný problém, který nyní v zápalu boje západní diskurz ignoruje.

Andrij Melnyk, ukrajinský velvyslanec v Berlíně, ukazuje v Německém spolkovém sněmu snímek z ruské agrese na Ukrajině. - Foto: Profimedia

Nelze bohužel ani vyloučit, že půjde o mír jen dočasný. To všechno záleží na aktérech. Pro Zelenského bude jakákoli dohoda nesmírně obtížný moment.

Zkušený britský novinář a spisovatel Anatol Lieven byl vždy ne snad prokremelský, ale měl pochopení pro zájmy Ruska, asi větší než pro zájmy jeho sousedů (jak by koneckonců dávalo smysl u potomka starého šlechtického rodu baltských Němců, kteří sloužili ruskému carovi). Lieven teď publikoval text Ukrajina už válku vyhrála, kde píše: „Není přeháněním říct, že Putin touto invazí vytvořil ukrajinský národ. Do války existovaly vážné pochybnosti, zda je Ukrajina jednotný národ, kvůli hlubokým rozdílům v jazyku a historické kultuře mezi různými částmi Ukrajiny a napětím mezi nimi… Hrdinný ukrajinský odpor, zabíjení a destrukce, jimž jsou vystavena četná ukrajinská města (včetně mnoha rusky mluvících na východě a na severu) a jednotná vůle Ukrajinců z různých regionů a tradicí k odporu, to vše znamená, že o tom, že Ukrajinci jsou národ, teď nikdo nemůže pochybovat. To je Putinův největší výdobytek v této válce.“

Jaká je geopolitická budoucnost tohoto národa? Paradoxně by dávalo větší smysl ji přijmout do NATO, kam nemůže, než do EU, která ochotu nyní deklaruje. NATO mělo a má ve svých řadách i země, jež nepěstují demokracii západního střihu. Rozhodovat by měla schopnost přispívat k obranyschopnosti – a tu mají Ukrajinci možná větší než polovina členů NATO. Naopak vstup Ukrajiny do EU tak, jak teď leží a běží, by se rovnal programu její deindustrializace. A v Unii jednou přijde všední den a obyvatelé západních zemí se rozpomenou, že vlastně o nové chudé členy nestojí. O zemi, jež by byla pátá nejlidnatější v EU, hned za Španělskem. Jejíž obyvatelstvo rozhodně není „woke“. A jež by rozšířila řady těch členských zemí, které zažily, že ruská okupace je stejně zhoubná jako německá. Umíte si to představit?

A pak tu jsou důsledky globální. Dosud prázdný pojem „multipolárního světa“ se nám naplňuje obsahem. Všichni sledují, co udělá Čína. Stejně významné bylo, že ropní monarchové z Perského zálivu odmítli americkému prezidentovi, který s nimi chtěl dohodnout zvýšení těžby, zvednout telefon. Mnohé země nesdílejí naše morální postoje, zato je o to víc zajímá, co dělá „naše“ válka s cenami ropy, plynu a potravin. Představa Západu jako cílového stavu, k němuž všichni směřují, je stejně zastaralá jako představa „globálního Severu“ coby jediného a univerzálního zloducha.