Naši předkové dobře věděli, že čas od času se mají uspořádat saturnálie či karneval

Obrana pomlázky, středověku a fekálií

Naši předkové dobře věděli, že čas od času se mají uspořádat saturnálie či karneval
Obrana pomlázky, středověku a fekálií

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Letos uplynulo deset let od pamětihodné události v jedné obci na Klatovsku. Jistý občan tam několik dnů, možná týdnů střádal do kbelíku své (a možná nejen své) fekálie a pak si s nimi počkal na pana starostu, kterého obsahem onoho kýble polil.

Běžně to bylo kvalifikováno jako narušení veřejného pořádku, útlocitní lidé byli pobouřeni, veřejné mínění nestálo většinově na straně polévače, stejně jako orgány činné v trestním řízení.

Ale interpretace činu mohly být i jiné. Vedle možnosti, že útočník byl již opravdu hodně naštván a měl své důvody, mohly za tím být i motivace hlubší, řekněme rituální. Odehrálo se to totiž o Velikonocích, takže folkloristé by mohli poukázat na to, že šlo o inovaci starého lidového zvyku, takzvaného polévání rychtáře, kterým se sice drsně, ale přece jen dával najevo respekt prostého lidu vůči vrchnosti. Jednou do roka se prostě mohlo vzít vědro s pomyjemi, jíchou, močůvkou a takovými věcmi a chrstnout je na úřední osobu. Je lepší, když se na to vyhradí den či období, než když je v tom chaos a svévole a kýble s hovny se mohou chrstat kdykoli. Kde se na to zapomene, tam hrozí, že starosta nebo třeba poslanec to nečeká, vykračuje si důstojně po ulici – a najednou chrst! Úředník je pak překvapen a třeba i zarmoucen, má sklon si stěžovat, posílat na lidového koledníka policii atd. Nehledě na to, že fekálie jsou významnou a oblíbenou složkou lidového léčitelství. Jsou v přiměřené míře vhodné na pleť, na rýmu a zlepšují mužnou sílu, ženám posilují plodnost. Díky těmto vlastnostem jsou ať již v reálné, či jen v symbolické podobě součástí našeho národního bytí, naší identity, jež v nich nalézá své pravé prostředí. Naše imaginace i náš jazyk se bez nich těžko obejdou, mnohé pocity se nejlépe vyjádří právě díky nim. Musí to však mít svůj řád a pravidla. Bez nich se z nás stávají pouzí skatofilové a skatofágové bez pravidel, což pokud nevíte, co znamená, nevadí, protože si to umíte představit.

Podobné to je s pomlázkou. Ta je už dlouhá léta cílem různých útoků, ba pronásledování. Existuje přímo antipomlázková lobby, která před každými Velikonocemi produkuje články, v nichž vyzývá k ukončení této ostudné tradice. Poukazuje se v nich na to, že věc je genderově nevyvážená, zjevně sexistická a machistická a spojená s jakýmsi archaickým světem, který měl z toho našeho už dávno vymizet. Jistou roli v tom má i fakt, že pomlázka se vyskytuje především u Slovanů, přičemž právě Slované jsou v bodování pokrokovosti spíš na zadních pozicích, takže pomlázka je indikátorem zaostalosti. Tím trpí hlavně ti Slované, kteří to berou jako újmu, a raději se tedy cítí Evropany, nebo prostě nadnárodními lidmi nového typu.

V době sociálních sítí vše ještě zesílilo, takže se dá říct, že pomlázka je něčím jako otloukánkem naší doby. Jsou k tomu zajisté důvody, a to nejen řekněme ty ideologické, ale také estetické, protože bohužel platí, že ladovské venkovské kulisy, v nichž bosí koledníčci proháněli mezi stádem hus dívky v pestrých sukních, jsou holt pryč. Dnes je jakákoli lidová zábava dost podezřelá a ne vždy je na ni hezký pohled. Lámat se to začalo někdy s příchodem moderního věku, do té doby to platilo úplně naopak: viz romantici počínaje Erbenem přes Němcovou po Janáčka. Ti všichni byli z každého lidového zvyku doslova nadšeni a ani by je nenapadlo lidu rozmlouvat třeba nejen otloukání píšťaliček, ale ani jakoby surovější projevy animální síly, která v lidském jedinci existuje, dřímá, hromadí se a někdy exploduje a jen záleží na tom, s jakým rámusem se projeví.

To měl právě skvěle vymyšleno evropský středověk, který věděl, že čas od času se mají uspořádat saturnálie či karneval, v nichž se mohly, ba měly dělat a páchat věci, které se za normálních okolností a dní dělat a páchat neměly. Řád a civilizace se obnovovaly právě tím, že se jednou v roce mohla společnost vrátit k primárním i primitivním věcem, k regulovanému chaosu a divošství, z něhož jsme vznikli a které se může projevit mnohem, mnohem hůř než tím legračním šleháním holek po zadku.