Po týdnech karantény můžou lidé v Česku sundat roušky – alespoň venku, na místech, kde kolem sebe mají dva metry volného prostoru. Pro někoho možná důvod k úlevě. Pro jiného ale záminka k bedlivému posuzování chování druhých a jeho promptnímu morálnímu odsudku. Z nějakého důvodu se ty roušky právě pro tohle hodí.

Lidé, kteří je nosili ještě předtím, než to bylo povinné, se na ulicích setkávali s projevy nevraživosti. Lidé, kteří je na sobě neměli, když to povinné bylo, se taky setkávali s projevy nevraživosti. A „roušková nevraživost“ přežila i to slavné české rozvolňování. Ukázalo se totiž, že docela dost lidí roušky nosí dál, i když se už nemusí. Sociální sítě se rychle zaplnily odsudky „zbabělců“, kteří se nechali ovládnout strachem, pomatených konformistů, zmanipulovaných ovcí a tak dále a tak podobně. Jako kdyby nošení či nenošení roušky bylo především manifestací nějakého postoje, vyjádřením oddanosti svobodě či lhostejnosti k ní.

Přitom je to předmět s nějakým konkrétním účelem, jehož praktičnost či nepraktičnost člověk posoudí podle sebe a zařídí se podle toho. Roušku buď sundá, nebo ji nosí dál. Třeba má obavy z nákazy, třeba ty obavy zesiluje ještě nějaký rizikový zdravotní faktor, třeba se chce chovat ohleduplně a myslí, že to tímhle způsobem projeví. Anebo ji nenosí v klidnějších ulicích a nasadí si ji na hlavní třídě, aby si ji nemusel opakovaně sundavat a nandavat. Hlavně je to ale jeho věc, nikoho tou rouškou neohrožuje, nikoho nekrátí na jeho právech. A všechny ty psychologizující interpretace jeho chování jako projevu toho či onoho jsou především komické a často hraničící s trapností.

Roušky se staly symbolem koronavirových časů, symbolem značně proměnlivým. Nejdříve symbolizovaly nepřipravenost vlády na nástup pandemie, byly přivolávány, ale nedostavovaly se. Pak se staly symbolem české schopnosti improvizovat a nasazení lidí, kteří je podomácku vyráběli, zatímco vládní garnitura se řadila na letišti, aby přivítala roušky z Číny. Jejich nošení bylo zprvu symbolem ukázněnosti a odpovědnosti zdejších lidí, pak ale zesílil opačný pohled – roušky jako výraz ochoty přijmout nesvobodu, nechat se zotročit. Jenomže zrovna k tomu se roušky vlastně moc nehodí. Mimo jiné proto, že až tak zotročující nejsou. Člověka neznehybní, ani o volnost projevu ho nepřipraví – i s rouškou si může říkat, co chce. Rozhodnutí si ji na ulici nasadit je teď stejně svobodné jako rozhodnutí ji sundat, jestli se někdo považuje za stoupence svobodné volby, měl by snést i to, že volba jiných lidí bude jiná než volba jeho. Pro lidi, kteří potřebují zkratkovitě a se „samožerským“ pobouřením soudit druhé, mají ale jednu velkou výhodu – jsou vidět. Líp než třeba zavřené hranice. Rouškové vyšilování je nakonec jenom další příklad zaujatého řešení detailů, zatímco daleko podstatnější věci mohou třeba unikat.